Jdi na obsah Jdi na menu
 


dějiny psychologie

 

2. DĚJINY PSYCHOLOGIE DO VZNIKU VĚDECKÉ PSYCHOLOGIE

Počátky psychologického myšlení

Alkmaion

-jako první konstatoval, že smyslové orgány vysílají vjemy do mozku, kde se prostřednictvím

myšlení interpretují a odvozují se z nich ideje

-jeho důraz na vnímání jako zdroj vědomí znamenal počátek epistemologie (nauky o způsobu

osvojování vědomostí)

Pythagoras (580-500)

-založil filosofickou školu, která se zabývala také psychologickými tématy

-pro pythagorejce je duše samostatnou nehnotnou substancí, naprosto odlišnou od těla, má

několik složek, které sídlí v mozku a v srdci

Protagoras (485-411)

-nejznámější ze sofistů; prohlásil, že pokud je vnímání jediným zdrojem znalostí, nemůže

existovat absolutní pravda -> člověk je měrou všech věcí => každý vjem je pravdivý pro

svého vnímatele

Demokritos (460-362)

-tvrdil, že všechny skutečnosti, jejichž znalosti jsou založeny na vjemech, jsou relativní

a subjektivní

-při výkladu vnímání vycházel ze své teorie atomů -> každý předmět vysílá nebo odráží na

atomy vzduchu svůj obraz, který vzduchem putuje, dosáhne očí příjemce a tam na sebe

vzájemně působí atomy předmětu a vnímatele – produkt této interakce přechází do mysli

a reaguje zase s tamními atomy

-veškeré poznání je podle Demokrita výsledkem vzájemného působení přenášených obrazů

a mysli -> tím pádem nemůžeme zjistit, zda naše vjemy správně odrážejí vnější svět nebo zda

vnímání někoho jiného je totožné s naším

Hippokrates (460-347)

-hájil názor, že všechny choroby mají spíše přirozené příčiny, než aby je sesílali bohové =>

většina tělesných a duševních onemocnění má biochemický základ

-svůj výklad zdraví a nemoci založil na tehdy rozšířené teorii hmoty (veškerá hmota se skládá

z elementárních substancí nebo jejich kombinací) => dobré zdraví je podle Hippokrata

založeno na správné rovnováze čtyř tělesných tekutin („humorů“), které odpovídají čtyřem

základním elementům – krev odpovídá ohni, hlen (flegma) vodě, černá žluč zemi a žlutá žluč

vzduchu -> stejnou teorii použil i k vysvětlení duševního zdraví a nemoci – jestliže jsou

všechny čtyři humory v rovnováze, vědomí a myšlení funguje dobře, ale jestliže je jednoho

humoru nedostatek nebo nadbytek, následuje podle toho konkrétní duševní choroba

-jeho následovník Galenos rozvinul humorální teorii v teorii temperamentu

Sokrates (469-399)

-zastával teorii poznání, která se stala alternativou teorie založené na vnímání -> podle teorie

poznání je naše vědění vzpomínkou, neučíme se ze zkušenosti, ale logickým myšlením, jež

nás vede k tomu, abychom objevili znalost, kterou už máme v sobě

-jeho učení velmi ovlivnilo vývoj psychologie -> jeho názor, že znalosti v nás existují

a potřebují jen, abychom je znovuobjevili správnou dedukcí, se stal součástí psychologických

teorií Platona, T. Akvinského, Kanta i některých současných psychologů, kteří zastávají

názor, že osobnost a její projevy jsou převážně dány genetikou

Platon (427-346)

-jeho vliv na vývoj psychologie byl z vědeckého hlediska spíše škodlivý, zejm. pro jeho odpor

k teorii, že vnímání je zdrojem poznání – domníval se, že informace získané prostřednictvím

smyslů jsou klamné a nespolehlivé, hájil názor, že skutečné vědomosti se skládají pouze

z pojmů a abstrakcí, k nimž se dospěje dedukcí => skutečné vědomosti získáváme úvahou

a rozumem, ne smyslovými dojmy

-některé jeho psychologické představy o duši jsou realistické, téměř na úrovni naší

současnosti -> duše obývající tělo se projevuje na třech úrovních: jako myšlení neboli rozum,

duch neboli vůle a choutky neboli touha – vystihuje také stav rozpolcenosti, který je pro něho

konfliktem mezi duchem a choutkami, který rozum nedokáže ovládnout => choutky by

zároveň neměly být odstraněny.ale ovládány

-jeho pojetí Erotu obohacuje psychologii myšlenkou, že náš nejzákladnější pud směřuje ke

spojení s nesmrtelným principem (Ideou)

-formuluje také myšlenku o paměti -> přes vybavování vědomostí pomocí logického myšlení

připouštěl, že mnohé se učíme a zapamatováváme si z každodenní zkušenosti – paměť

přirovnává k psaní na voskové destičky, které se liší velikostí, tvrdostí, vlhkostí a čistotou

stejně jako mysl různých osob se liší možnostmi a schopnostmi učit se a uchovávat v paměti

Aristoteles (384-322)

-psychologie stála stranou jeho hlavního zaměření, jeho úvahy o ní byly poprvé ucelené

a systematické -> v jeho zachovalých dílech lze nalézt teorie učení a paměti, vnímání,

motivace a emocí, socializace a osobnosti

-měl mimořádný a intenzivní zájem o konkrétní fakta, přímé pozorování reálných věcí

považoval za základ porozumění => tvrdil, že se musí věřit spíše pozorování než teoriím –

teoriím jen potud, pokud jsou zjištěnými fakty potvrzeny

-myslící součást duše označuje jako psýché a chápe ji jako místo, kde se ideje utvářejí, ne

jako místo, kde existují již dříve, než duše vstoupí do těla

-duše podle něho není entitou, která existuje mimo tělo – není tedy oddělitelná od těla, a totéž

platí i o jejích jednotlivých částech => odmítá Platonovu nauku o uvězněné duši, jejímž

nejvyšším cílem je uniknout z pout těla

-duše užívá dedukce a indukce, aby dospěla k poznání -> zastával funkcionalistický pohled na

duševní procesy => psýché je procesem, který vytváří – jsou to kroky v myšlení ->

přemýšlející mysl, ať už funguje deduktivně nebo induktivně, užívá smyslové vjemy nebo

v paměti uchované vjemy k dosažení obecných pravd => smysly nám přinášejí vjemy světa,

paměť nám umožňuje tyto vjemy uchovávat, díky představivosti si z paměti znovuvytváříme

mentální obrazy odpovídající vjemům a z nahromaděných představ odvozujeme obecné ideje

-některá jeho pozorování byla na svou dobu neobyčejně bystrá a měla velký význam pro

psychologii -> např. „čím častěji se zážitek opakuje, tím snáze se zapamatuje“; „události,

které se zažijí jen jednou, ale pod vlivem silné emoce, se zapamatovávají lépe než jiné, které

se prožijí vícekrát“; „vzpomínky vyvoláváme z paměti pomocí různých souvislostí mezi

myšlenkami – na základě podobnosti, kontrastu a blízkého kontaktu“

 

Komentátoři

Theofrastos (372-287)

-ve svých dílech zpravidla nově formuloval, shrnoval, komentoval a kritizoval, co již bylo

dříve řečeno

-jeho nejvýznamnějším dílem jsou Charaktery, kde vytvořil sérii krátkých satirických portrétů

povahových typů, jako je lichotník, žvanil nebo hlupák

Epikurejci

-Epikuros (341-270) se zabýval především etikou, v psychologii pouze opakoval a glosoval

některé detaily Demokritovy teorie poznání, která dobře ladila s jeho pragmatickou

a světskou filosofií

-podle zastánců hnutí existují dvě hnutí mysli – radost a bolest, které se týkají všeho živého

a na základě posuzování všech věcí se rozhodujeme, zda je zvolit, nebo se jich vyvarovat (jde

o nezáměrnou formulaci zákonu posílení, který je dnes považován za základní mechanismus

učení)

Skeptikové

-založili svůj etický systém na tezi, že není jisté, zda naše smysly správně odrážejí realitu

-Pyrrhon (360-270) tvrdil, že nejenže je nemožné vědět, zda naše vjemy odpovídají

skutečnosti, ale právě tak nelze nalézt rozumný důvod k tomu, abychom dali přednost

jednomu směru jednání před druhým

-skeptikové psychologii prakticky redukovali na systematické pochybnosti o veškerém

myšlení

Stoikové

-svůj etický systém zakládali na psychologické koncepci, že ovládáním emocí lze dojít klidu

- Zenon z Kitia (336-264) prohlašoval, že šťastný život je takový, v němž je mysl zcela pod

kontrolou, což umožňuje každému prožívat co nejméně citů, a odolávat tím veškerému

strádání -> jeho následovníci zdůrazňovali, že takové ovládání vášní vyžaduje procvičování

vůle, člověk proto musí mít také schopnost svobodně jednat

 

Římští pokračovatelé

Epikletos (60-120)

-jeho hlavním cílem bylo nalézt způsob, jak se vyrovnat se životem -> psychologii věnoval

pozornost jen v případě, když chtěl v kvaziplatonském duchu racionálně odůvodnit schopnost

smířit se a zřeknout se“

Galenos (130-201)

-rozlišoval emoce na ty, které jsou „popudlivého“ druhu a souvisejí se zlostí či zklamáním,

a na ty, které jsou druhu „smyslového“ a pocházejí z tužeb po různých rozkoších

a uspokojování tělesných potřeb

-do psychologie významně zasáhl svou teorií osobnosti založenou na Hippokratově teorii

čtyř tělesných šťáv, která řadu let sváděla lékaře i nelékaře na nesprávnou cestu v otázce

osobnostních typů a duševních poruch

Plotinos (205-270)

-podobně jako Platon považoval smyslové vjemy za méně významné než myšlení -> jeho

neoplatoský pohled na vztah těla a duše, duše a mysli se stal součástí křesťanské nauky

a formoval a omezil psychologické bádání až do znovuzrození vědy o čtrnáct století později

 

Patrističtí upravovatelé

Církevní otcové

-psychologie byla převzata a upravena na podporu náboženské víry => vše, co v ní souviselo

s přírodními vědami napadali jako překonané nebo jako kacířské

Tertullianus (160-230)

-ve svém pojednání o manželství a vdovství prezentuje patristické učení o sexuálních tužbách,

které hluboce ovlivnilo sexualitu a city věřících na osmnáct století, jeho následky později

odhalil Freud

-duši považoval za nesmrtelnou, ale nepopíral její spjatost s tělesnými funkcemi

-nesouhlasil s Demokritovou myšlenkou, že duše a mysl je totožná -> mysl chápal jako projev

jednání duše

Svatý Augustin (354-430)

-ve svých spisech často pojednával o psychologii, i když nesystematicky

-psychologii oceňuje, když slouží náboženským účelům, a odsuzuje, když jim škodí

-v jeho učení přežívá Galenovo učení o tělesných tekutinách; pohanským filosofům se

přibližuje svým vysvětlením struktury mysli, kterou charakterizuje ve vztazích tří funkcí –

paměti, rozumu a vůle

-znalosti odvozené z vnímání považuje za nejisté a nedůvěryhodné, jistý je pouze prvotní

zážitek sebeuvědomění, neboť myslet znamená existovat -> opírá se přitom o introspekci

kterou vnímá jako o cestu k vědění a pravdě

-rozumem se lze podle něho povznést nad hranice smyslů a nejvyšší úrovně porozumění lze

dosáhnout jen transcendentním rozumem

 

Scholastikové – smiřovatelé

Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274)

-jeho vliv na psychologii je pozitivní i negativní

-psychologii uvedl do souladu se svou teologií a metafyzikou -> snažil se o smíření

křesťanské nauky a aristotelismu

-jeho psychologie je založena převážně na Aristotelově filosofii spolu s různými drobnostmi

z Galena, Augustina a několika dalších -> navrátil psychologii mnohé podstatné a realistické

prvky, které raná patristická díla nezaznamenala, jeho vinou však tato věda ustrnula

v klasicky spekulativním a argumentativním přístupu a její součástí se staly jisté klíčové

rysy křesťanské víry (např. dualismus těla a duše)

-funkce psýché rozděluje víceméně aristotelským způsobem na „vegetativní“ (její autonomní

tělesné funkce), „vnímající“ (vnímání, chutě, schopnost pohybu) a „racionální“ (paměť,

představivost a rozum neboli intelekt)

-rozlišoval dva druhy intelektu -> funkcí „potenciálního intelektu“ je chápání, úsudek

a myšlení týkající se našeho vnímání, funkcí „hybného intelektu“ je odvozování idejí neboli

pojmů od našich vjemů a poznávání prostřednictvím víry těch dalších skutečností, které nelze

poznat rozumem

-rozděluje emoce na touhy pramenící ze smyslných choutek a z popudlivých choutek ->

rozvíjí poznatky převzaté od Galena a Platona – rozvíjí je o rozlišení kladných a záporných

podnětů

-hlásá existenci svobodné vůle -> rozum určuje, co je správné, a vůle se snaží uspokojit touhu

po daném předmětu – vůle je podřízena intelektu, který určuje, oč usilovat a čeho se

vyvarovat

 

Období temnoty

-po smrti Tomáše Akvinského se psychologie znovu ocitla na mrtvém bodě a setrvala tak po

několik století -> dokonce i vzdělanci se raději v zoufalství z neklidné doby obrátili

k astrologii, pověrám a kultu démonů

-až během 16. a 17. stol. se oživil zájem o psychologii, ale až na výjimky pokrok nepřinesl

-Theofrastus Paracelsus von Hohenheim (1493-1541) = lékař a okultista -> usiluje

o poznání svazků člověka a přírody => chápe člověka v jednotě s přírodou – proti teorii

4 živlů staví teorii 3 prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž se skládá skutečnost – z této struktury

pak vzniká příroda a stejnou skladbu má i člověk – v pojetí lidského jednání pak vychází

z astrologické podmíněnosti

-poprvé zřejmě nově zaváděný pojem „psychologia“ užil záhadný srbochorvatský pisatel

Marulič v rukopisu datovaném kolem r. 1520 – termín se však neujal

-r. 1590 německý encyklopedista Rudolf Goeckel nazval svou knihu Toť psychologie,

o zdokonalení člověka -> v průběhu následujícího století se nové slovo postupně stalo

uznávaným názvem vědy

-v 16. století na dvoře Jindřicha VIII. působil Juan Luis Vives -> jeho dílo O duši a životě

obsahuje soupis způsobů, jimiž se představy a myšlenky v mysli spojují asociacemi

Třetí návrat psychologie

-psychologie se ze své filosoficko-teologické kukly vymaňovala jen pomalu, přesto se

v 17. stol. začaly znovu formulovat nové odpovědi na otázky, které vznesly řečtí filosofové

-přestože protopsychologové 17. stol. i jejich následovníci v 18. stol. neznali jiný způsob

zkoumání duševní činnosti než přemýšlením a úvahami, věděli o nových objevech fyziků

a fyziologů => neupravovali jen staré teorie, ale vytvořili také výrazně nové podoby

prapůvodní psychologie

 

Racionalisté

René Descartes (1596-1650)

-byl první osobností od doby Aristotela, která vytvořila novou psychologii

-jeho filosofická východiska se stala základem i pro jeho psychologii => pochybuje o svých

pocitech, protože někdy klamou; o všech úvahách, protože lidé se mohou dopouštět

logických chyb; a o všech myšlenkách, jimiž se zabývá bdělá mysl, protože podobné

myšlenky, které přicházejí ve spánku, jsou iluzemi

-po poznání „myslím, tedy jsem“ se zabývá otázkou, co je toto myslící já, že nutně existuje ->

já“ chápe jako substanci, která nepotřebuje hmotu – tím obnovuje dualismus těla a mysli

-svůj pohled na vnímání opírá o víru => Bůh vybavil naši mysl tělem a smysly a protože nás

neklame, materiální předměty určitě existují a naše vjemy se velice blíží jejich podobě

-mnoho z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie -> nervový

systém se šíří do všech částí těla, životní energie proudí z mozku nervy a když se dostane do

svalů, způsobí že naběhnou a pohybují se – proudem životní energie vysvětloval i trávení,

krevní oběh, dýchání a některé duševní funkce, např. smyslové dojmy, touhy a choutky,

a dokonce paměť

-kladl si otázku, co podněcuje tok životní energie do svalů -> smyslové podněty vytvářejí tlak

na smyslové orgány – toto napětí otvírá zvláštní ventily, a tím vyvolává tu či onu tělesnou

činnost => Descartes byl první, kdo popsal jev, kterému se později bude říkat reflex

-mechanicko-hydraulická teorie nemohla vysvětlit vědomí, myšlení nebo vůli

-klasifikuje vášně, ale nepřináší žádnou teorii ohledně jejich vzniku

-rozeznává šest primárních vášní – údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek – a všechny

ostatní považuje za jejich variace nebo kombinace

 

Karteziáni

-mnoho Descartových následovníků, kterým se obvykle říká karteziáni, se v průběhu dalšího

století snažilo jeho psychologii modifikovat

-jejich hlavní přístup představovalo tvrzení, že mezi tělem s myslí vlastně není žádná příčinná

spojitost -> Bůh pečuje o to, aby všechno, co se odehraje v jedné oblasti, provázelo příslušné

dění i ve druhé

-kartezián Arnold Geulinex (1625-1669) přišel s myšlenkou, že tělo a mysl jsou jako dva

hodinové stroje, které Bůh natáhne a seřídí, aby fungovaly v naprostém souladu jednoho

s druhým -> duševní hnutí zřejmě jenom vyvolávají tělesné reakce, tělesné zážitky produkují

duševní reakce, ale každý řetěz událostí se ve skutečnosti odehrává v dokonalém sladění

s druhým => teorie paralelismu

Baruch Spinoza (1632-1677)

-jeho vliv na psychologii je problematický -> jeho Etice, v níž pojednává o psychologických

problémech, není snadné porozumět – je podána nesmírně geometricky a plná metafyzické

terminologie

-některé jeho myšlenky o vesmíru, světě a psychologii se zdají velmi moderní a jiné značně

zastaralé

-v otázce svobodné vůle byl naprostým deterministou -> všechno duševní dění, stejně jako

tělesné, má svou příčinu, jež má také předcházející příčinu

-nejzákladnější lidskou pohnutkou je podle něho sebezáchova

-kromě několika základních pojmů měla Spinozova psychologie omezený rozhled a málo

následovníků -> Spinoza se zabýval vnímáním, pamětí, představivostí, vytvářením myšlenek,

vědomím atd., ale neřekl o nich téměř nic nového

 

Materialismus

Thomas Hobbes (1588-1679)

-byl otevřeným deterministou a materialistou, psychologii přispěl svou empirickou

epistemologií -> dospěl k závěru, že všechno dění má svůj základ v pohybu => všechny

duševní aktivity musí být způsobeny pohybem atomů v nervovém systému a mozku jako

reakce na pohyb atomů v okolním světě

-prohlašoval, že žádná část vesmíru není nehmotná, že duše je pouze metaforou života,

odmítal učení o vrozených idejích

-využíval fyzikálních zákonů, aby vysvětlil, jak se dojmy stávají představami, vzpomínkami

a obecným poznáním -> z obecného vjemu se stává vzpomínka, z mnoha vzpomínek se

vytváří zkušenost

-představivost rozděloval na prostou, pocházející z věcí, které jsme dříve viděli a smíšenou,

která vytváří obraz, který jsme nikdy neviděli smíšením obrazů, které jsme viděli (např.

člověk + kůň = kentaur)

-byl prvním asocianistou -> místo termínu asociace užíval sled myšlenek -> jedna myšlenka

nenáhodně následuje druhou a není tak bezděčná, jak se zdá, má jistou spojitost

-předjímal také rozlišování mezi volnými a kontrolovanými asociacemi -> někdy je sled

myšlenek neřízený a bez uspořádání, jindy je záměrný, když se snažíme něco si vybavit nebo

vyřešit problém

-v díle Lidská povaha (1658) uvedl, že spojitost kterýkoli dvou myšlenek ve vzpomínce je

výsledkem jejich současného výskytu, když byly zažity poprvé

J. O. de La Mettrie (1709-1751)

-představitel antropologických a psychologických názorů francouzského materialismu

-v knihách O duši a Člověk stroj dokazuje především závislost duševního života na fyziologii

těla -> mozek je substrátem duševního dění, které je v mozku lokalizováno

-vliv hmotného na psychické lze dokázat účinkem drog, nemocí, výživou, podnebím,

poškozením mozku i dalšími činiteli

-duše je pouhým pojmem pro určitou oblast jevů, které se vyznačují především myšlením ->

duše je jen vnímavou materiální částí mozku

 

Empirikové

-v prvních desetiletích 17. stol. bylo pro anglické myslitele typické, že usilovali o vědění

s pomocí rozumu a empirie -> opírali se o experiment, a kde to nebylo možné, o každodenní

zkušenosti a dobrý úsudek => snaha „komunikovat spíše jazykem řemeslníků, venkovanů

a kupců než vědců a mudrců“

-odmítali Descartovo učení o vrozených idejích a předložili světské vysvětlení duševních

aktivit a chování -> soudili, že mysl se rozvíjí empirickými prostředky – ideje jsou

odvozovány ze zkušeností

John Locke (1632-1704)

-často označován „otcem anglického empirismu“

-v díle Zkoumání o lidském rozumu (1690) odmítal vrozené ideje a podává vysvětlení, jak

získáváme znalosti -> mysl je při narození nepopsaný list papíru, prostý všech vlastností

a idejí, veškeré poznání je zprostředkováno počitky a reflexemi (vlastními operacemi s tím,

co si mysl osvojuje) => smyslové orgány předávají mysli počitky (jednoduché ideje), z nich

mysl postupně vytváří reflexivní ideje (odraz vlastních schopností vnímat, myslet, projevovat

vůli, rozlišovat věci, srovnávat je atd.) – ze vzájemného působení těchto dvou druhů idejí

vznikají všechny ostatní, i ty nejsložitější

George Berkeley (1685-1753)

-významně přispěl k teorii vnímání -> v knize Pokus o zkušenosti s teorií vidění (1709)

zmiňuje nutnost zkušenosti při vnímání předmětů, přičemž je nutná kooperace více

smyslů – vizuální nápovědy vzdálenosti, velikosti a tvaru spojujeme s tím, co jsme poznali

jinými smysly

David Hume (1711-1776)

-v díle Pojednání o lidské přirozenosti konstruoval teorie o lidských vášních a představách

o nich, jediný pevný základ vědy o člověku přitom musí být založen na zkušenosti

a pozorování

-při studiu se opíral o díla svých předchůdců a o introspektivní studium vlastní mysli -> na

základě zkoumání vlastních myšlenkových procesů dospěl k názoru, že mysl se celá skládá

z vjemů

-rozlišoval mezi „dojmy“ (jeho výraz pro počitky či vjemy) a „idejemi“ (zážitky za

nepřítomnosti objektu, např. vzpomínky, úvahy, sny) -> z nich se skládají složité a abstraktní

ideje – k tomu dochází pomocí „jednotícího principu“, který nabývá tří forem -> podobnost,

blízkost (časová a místní) a vztah příčiny a následku – asociace (spojování myšlenek) na

základě těchto tří vlastností Hume považoval za základní princip myšlení

-příčinnost je v jeho pojetí pouze návykem mysli -> nemůžeme ji prožívat ani vnímat, víme

jen, že když se stane jedna věc, přihodí se i druhá, to však může vést k omylu

Empiricko-asocianistická škola

-vyřešila některé problémy v dualismu těla a mysli a vrozených idejí, ale nastolila také nové

otázky -> vedla k subjektivismu, zpochybnila platnost příčinného vztahu, významné duševní

procesy redukovala na vnímání a asociace a nedokázala osvětlit vyšší duševní fenomény,

jako je vědomí, usuzování, řeč, nevědomé myšlení, řešení problémů a kreativita

-jedním z úspěšnějších badatelů byl David Hartley (1705-1757), který napsal obšírnou studii

o asocianismu Zkoumání člověka (1749) – přinesl utříděné a systematické pojednání o tématu

a vytvořil tak novou školu -> snažil se vytvořit celistvý pohled na psychologii tím, že se

každým jevem zabýval nejprve po duševní a pak po fyziologické stránce (byl lékař) –

z newtonovské fyziky odvodil myšlenku, že vnější vibrace hmoty musí vyvolávat

odpovídající vibrace nekonečně malých částic v nervech (byl tak předchůdcem

neurofyziologie)

-Thomas Reid (1710-1792), Dugald Stewart (1753-1828) a Thomas Brown (1778-1820)

upravili asocianismus, aby byl přijatelnější pro věřící -> Lockovo a Humeovo pojetí jim

připadalo příliš mechanistické a snižující lidské hodnoty – Reid proto oživil starší pojem

duševních schopností (zvláštních vrozených vloh), jejichž existenci se budoucí psychologové

snažili buď prokázat, nebo vyvrátit

-James Mill (1773-1836) přišel s vlastní verzí asocianismu v díle Analýza fenoménu lidské

mysli – drasticky teorii zjednodušil -> tvrdil, že jsou jen dva druhy duševních prvků – počitky

a ideje, a že veškeré asociace se odehrávají působením jednoho faktoru, časové souběžnosti

nebo blízkosti dvou zážitků; jeho syn John Stuart Mill (1806-1873) vrátil hlavnímu proudu

asocianismu mnohé, co jeho otec oklestil, zejm. hypotézu o vytváření složitých idejí, které

chápal jako syntézu, která má jiné vlastnosti než prvky, z nichž je složena

-Alexander Bain (1818-1903) obohatil psychologii o poznatky fyziologie -> mechanismy

popsané v jeho pojednáních o smyslech a pohybech se přiblížily moderní teorii, fyziologie

jeho doby však stále nemohla objasnit vyšší duševní procesy; popíral existenci vrozených

idejí, zároveň však tvrdil, že mysl novorozenců není nepopsanou stránkou – mají reflexy,

instinkty a různý stupeň bystrosti

 

Německý nativismus

-německá filosofie přejala sklon k zamlžené metafyzice, k dualismu těla a mysli a k nativismu

-tento proud však také zrodil jisté hodnoty -> především teorii myšlení I. Kanta; před Kantem

němečtí filosofové k pochopení duševních procesů příliš nepřispěli

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716)

-dospěl k předpokladu, že jsou různé úrovně vědomí -> drobné vjemy skládají dohromady

složité duševní funkce včetně vědomí – čím je složitější uskupení základních jednotek

(monád), tím je vyšší i duševní funkce => živočichové vnímají jako lidé, ale nemají

sebeuvědomění – proto existuje více než jedna úroveň vědomí

-ve snaze vysvětlit zdroj vědomí předpokládal proces apercepce, který nám jistými

vrozenými způsoby nebo přesvědčením umožňuje uvědomit si mnoho drobných nevědomých

vjemů a porozumět jim (např. i bez učení víme, že není možné, aby věc existovala a zároveň

neexistovala)

Immanuel Kant (1724-1804)

-sdílel Humeův názor, že vztah příčiny a následku není samozřejmostí a nelze jej dokázat,

přesto tvrdil, že realitu kolem nás skutečně můžeme pochopit a příčinný vztah mezi vnějšími

věcmi a událostmi poznat ze zkušenosti

-v díle Kritika čistého rozumu (1791) předkládá svůj základní názor na lidskou mysl ->

zkušenost nás vybavuje jen velmi omezenými znalostmi, ale není pro mysl jediným zdrojem

vědění – obecné pravdy proto musí být na zkušenosti nezávislé, aby byly samy o sobě jasné

a jisté (za typický příklad takové pravdy považoval matematiku) => lidská mysl není jen

čistým papírem, na který píše zkušenost, ani pouhou sumou vjemů – chaos zážitků aktivně

uspořádává a proměňuje ve spolehlivé vědění

-znalosti si začínáme osvojovat na základě poznání vztahů objektů a událostí v prostoru

a čase – ne zkušeností, ale vrozenou schopností (vrozeně danými způsoby, jimiž na věc

nahlížíme) -> po uspořádání našich smyslových informací v prostoru a čase provedeme

další úsudky pomocí dalších vrozených idejí (transcendentálních principů – kategorií), které

jsou vestavěným aparátem, jímž se mysl zkušenosti zmocňuje (např. zjištění, že každá

událost má svou příčinu, nepochází ze zkušenosti – když se nám nedostává schopnosti

uvědomit si příčinu a následek, nic z okolního světa nepochopíme)

-jeho názor na myšlení spíše jako na proces než nervovou činnost zaměřil německou

psychologii na studium vědomí a fenomenální zkušenosti, zároveň se udržel dualismus těla

a mysli -> Kantův nativismus tedy přinesl jisté hodnoty, ale ukázal se vážnou překážkou pro

vznik např. experimentální psychologie

 

Fyzikalisté

-po vzoru vědců, jakými byli Harvey a Newton užívali svých rukou a nástrojů k získávání

informací, týkajících se především fyzikálních příčin nervových a duševních procesů ->

jejich náhled vedl k dnešním znalostem molekulárních procesů v neuronech, které jsou

stavebními prvky duševních pochodů

Franz Anton Mesmer (1734-1815)

-aplikoval v léčbě magnety na základě teorie, že se mysl i tělo může uzdravit, jestliže se

změní magnetické pole těla; přes svou nesmyslnost teorie slavila její aplikace v r. 1778

překvapivé úspěchy -> po skončení seance s kovovými tyčemi ponořenými do kádě se

zmagnetizovanými železnými pilinami a chemikáliemi mnozí přítomní cítili ústup příznaků

svých onemocnění (od hysterických záchvatů až po ochrnutí) – uzdravení by se však z velké

míry dalo přičíst sugesci

-na základě povrchního chápání Newtona přišel s teorií, že lidské tělo je prostoupeno

neviditelným fluidem, které odpovídá gravitaci planet -> tvrdil, že zdraví nebo nemoc závisí

na tom, je-li živočišná gravitace těla v souladu s gravitací planet

-na základě zkušenosti s úspěšnou léčbou hysterie v r. 1773 začal spatřovat souvislost mezi

magnetismem a vlastní teorií živočišné gravitace -> dospěl k závěru, že tělo je prostoupeno

spíše magnetismem než gravitačním fluidem a že výsledné silové pole může být nevyrovnané

a může tak být příčinou nemoci – zpětné vyrovnání léčbou pak přináší uzdravení

-od doby, kdy byl schopen ovlivňovat své pacienty také pomocí dotyků, gest nebo dlouhého

upřeného pohledu, začal být přesvědčen o léčebné důležitosti vlastního těla, které musí být

neobvykle magnetické a schopné přímého přenosu přímého magnetického fluida -> tento

způsob léčby byl později nazván mesmerismem

-v 19. stol. byl mesmerismus hojně používán v Anglii k léčení neuróz; později skotský lékař

James Braid po provedení mnoha experimentů s mesmerismem prohlásil, že jeho hlavní

účinek nespočívá v magnetismu plynoucím od mesmeristy, ale spíše ve vnímavosti pacienta

-z mesmerismu vycházelo pozdější užívání hypnózy, kterou do lékařské praxe uvedl franc.

lékař Auguste Liébeault v pol. 19. stol.

-Francouzská akademie věd r. 1882 uznala hypnózu jako neurologický fenomén, který nemá

nic společného s magnetismem

-ve Francii s velkým úspěchem předváděl hypnózu Jean Martin Charcot, ředitel pařížské

nemocnice Salpętričre; mnoho jeho nadaných studentů, mezi něž patřili Alfred Binet

a Sigmund Freud, pokračovalo ve vysvětlení hypnotického stavu spíše psychologickou než

neurologickou cestou a nabízeli nová využití hypnózy

Franz Joseph Gall (1758-1828)

-vycházel z teorie skupiny fyzikalistů, kteří ohmatávali a měřili lebku v přesvědčení, že

detaily její konfigurace přímo souvisejí s individuálními rysy osobnosti a jejími duševními

schopnostmi

-byl prvotřídním znalcem anatomie mozku, vlastní pitevní technikou poprvé prokázal, že obě

poloviny mozku jsou spojeny bílou hmotou (švy), že se míšní vlákna při spojení se spodními

částmi mozku křižují, a že čím větší je množství mozkové kůry – šedé hmoty na povrchu

mozku, tím vyšší je i inteligence příslušného živočišného druhu

-nejvíce je znám a oceňován pro svou teorii nazývanou kranioskopie, která zlidověla jako

frenologie – když dospěl k závěru, že lidská inteligence je vyšší než inteligence zvířat díky

vyvinutější mozkové kůře, logicky z toho vyvodil, že rozdíly v inteligenci mezi jednotlivými

lidskými bytostmi mohou odpovídat měřitelným rozdílům v individuálně rozvinuté mozkové

kůře -> později také dedukoval, že každá duševní schopnost sídlí v určité oblasti mozkové

kůry a u lidí, kteří vládnou danou schopností ve velké míře, je neobyčejně rozvinuta

-frenologii definitivně experimentálně vyvrátil chirurg Pierre Flourens (1794-1867)

-přesto byly posléze objeveny určité oblasti mozku se specifickými funkcemi – např. Brokova

oblast ovládající skladbu řeči (syntax) či Wernickeova oblast zodpovědná za význam slov

(sémantiku); za zvláštní oblast mozkové kůry bylo později určeno také sídlo pohybové

kontroly (němečtí lékaři Fritsch a Hiztig)

-ve 20. stol. další výzkumy ukázaly, že mnohé funkce sídlí ve zvláštních oblastech lidského

mozku, ale učení, inteligence, paměť, usuzování, rozhodování a další vysoce specializované

duševní procesy jsou umístěny všude ve frontálních lalocích

 

Mechanisté

-vycházeli z poznatků fyziky světla a barev, z objevů ve fyziologii smyslových orgánů

a vnímání -> na jejich základě se snažili zodpovědět otázku, jak mysl vnímá svět kolem sebe

Johannes Müller (1801-1858)

-přinesl mnoho objevů o nervovém systému, které napomohly zrodu fyziologické psychologie

-předložil přesvědčivou teorii, že nervy každé smyslové soustavy přenáší pouze jeden druh

informace, tj. jen určitou energii či kvalitu (např. zrakový nerv jen vizuální počitky) -> jeho

studenti později prokázali, že všechny nervové přenosy mají stejný charakter, a že druh

zážitku, vytvořený přenosem informací do mozku, určuje umístění nervových zakončení

v mozku

-snažil se zodpovědět otázku, jak se ze skutečností okolního světa stávají vjemy naší mysli =>

začala se utvářet detailní představa, jak vnímání probíhá – proces začíná optickými

vlastnostmi oční bulvy nebo sluchového aparátu v uchu, pokračuje nervy, které přenášejí

podněty ze smyslových orgánů, a končí v oblastech mozku, kde se nervové impulsy přijímají

a hodnotí

-dokázal, že to, co se do mozku přenáší, jsou nervové impulsy -> naše vjemy nejsou kopiemi,

ale analogiemi nebo izomorfiemi předmětů kolem nás

Ernst Heinrich Weber (1795-1878)

-na základě svých experimentů s pletacími jehlicemi vysledoval na dobrovolnících, že počet

nervových zakončení v každé oblasti těla je relativní

-experimentálně zkoušel citlivost smyslových systémů -> zpočátku se zabýval zjišťováním

minimálního dotykového podnětu, potřebného k vyvolání dotykového počitku na různých

částech těla; později se začal zabývat otázkou citlivosti vnímání – vycházel přitom

z hypotézy, že nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty, který můžeme vnímat, není objektivní,

pevně stanovený, ale subjektivní, mění se s váhou předmětů -> u dobrovolníků zjišťoval

nejmenší, tj. „sotva rozlišitelný“ rozdíl mezi hmotnostmi závaží, která měli v ruce – čím byla

počáteční hmotnost větší, tím se musel zvětšit rozdíl mezi jednotlivými hmotnostmi; čím byla

počáteční hmotnost menší, tím citlivější bylo i vnímání => Weber na dalších podobných

experimentech zjistil, že velikost nejmenšího postřehnutelného rozdílu se mění s velikostí

standardního podnětu (se kterým je ten druhý porovnáván) a že poměr mezi oběma podněty

je konstantní

-své poznatky shrnul do jednoduchého pravidla, které je známé jako Weberův zákon:

δ (R)

= k

R

=>poměr mezi sotva rozlišitelným podnětem δ (R) a velikostí standardního podnětu R je

konstanta k pro každý smyslový systém

Hermann von Helmholtz (1821-1894)

-jeho výzkum nervových přenosů, barevného vidění, sluchu a vnímání prostoru jasně dokázal,

že nervové procesy, které jsou základem duševních funkcí, jsou fyzické povahy a lze je

experimentálně zkoumat

-vynalezl oftalmoskop, s jehož pomocí mohli lékaři poprvé pozorovat živou sítnici

-v r. 1847 předložil Berlínské fyzikální společnosti studii Zachování síly, založenou na

výsledcích výzkumu žab a znalostech z fyziky -> jeho základním tvrzením bylo, že všechny

stroje se řídí zákonem o zachování energie, a proto je věčný pohyb nemožný – dokazoval, že

tato poučka platí i o živých organismech a že životní síla, která nemá žádný zdroj energie, by

tento zákon porušovala, a proto neexistuje

-dvacet let věnoval rozsáhlým fyziologickým výzkumům čití a vnímání -> jeho prvním

vědeckým úspěchem bylo měření rychlosti, kterou se nervový vzruch přenáší nervovými

vlákny

-vytvořil teorii, že nervový impuls se skládá ze složitých pohybů malých částic

-vytvořil teorii o barevném vidění, která je známa jako Youngova-Helmholtzova

(trichromatická) teorie -> lidské vidění využívá tři základní barvy, s jejichž pomocí skládá

všechny ostatní odstíny barevného vidění

-v díle Příručka fyziologie optiky se zabýval fyzikou a fyziologií vidění a provedl několik

důkladných pozorování psychologických procesů, kterými mysl interpretuje podněty ze

zrakových nervů -> upozornil na významný rozdíl mezi počitkem (podrážděním tyčinek na

sítnici a následným impulsem zrakového nervu) a vjemem (smysluplnou interpretací, kterou

mysl vyvozuje z předcházejícího impulsu)

-jeho objevy otevřely cestu veškeré pozdější experimentální psychologii, pokud jde o měření

času duševních akcí a reakcí

Gustav Theodor Fechner (1801-1887)

-studoval přetrvávající vjemy

-napsal knihu o duševním životě rostlin a po zbytek života se snažil prosadit svou

panpsychickou teorii, podle níž v celém světě existuje s hmotou spojené vědomí

-kladl si otázku po přesnosti, s níž mysl vnímá svět – zda existuje konzistentní matematický

vztah mezi velikostí podnětu a velikostí vyvolaného počitku -> tušil, že poroste-li síla

podnětu geometricky, pak síla počitku bude vzrůstat aritmeticky (např. u energie působící na

lidské ucho je úder hromu mnohonásobně silnější než obyčejný rozhovor, přesto ho sluch

rozeznává jen jako dvojnásobnou hlasitost)

-snažil se rozšířit Weberův zákon -> Fechner tvrdil, že ačkoli absolutní rozdíl mezi oběma

podněty se zvětšuje se vzrůstající velikostí podnětů, pozorovatelův počitek sotva

rozlišitelného rozdílu zůstává neměnný => k vyjádření vztahu mezi intenzitou podnětu

a intenzitou počitku matematicky přeměnil Weberův zákon do podoby vzorce:

S = k log R

=>stupňovité narůstání intenzity počitku je výsledkem dvojnásobků intenzity podnětu

(násobených nějakým poměrem či koeficientem)

-svůj systematický výzkum kvantitativních vztahů mezi oblastí fyziky a psychologie

považoval za novou vědeckou disciplínu, kterou nazval psychofyzika

-při svých experimentech používal tři metody, které převzala i pozdější psychologie:

1)metoda limitů, které Fechner říkal metoda „sotva rozlišitelných rozdílů“ -> aby

experimentátor určil prahový podnět, vysílá podněty jednotlivě od nejnižšího stupně

a zvyšuje jejich intenzitu, dokud je subjekt nepostřehne – k určení sotva rozlišitelného

rozdílu užije badatel standardní podnět a pak podnět srovnávací, mezi nimiž postupně

zvyšuje rozdíl, dokud není subjektu změna patrná

2)metoda konstantního podnětu, kterou Fechner nazval „metoda správných a špatných

případů“ -> experimentátor prezentuje čas od času identické podněty – z odpovědí

subjektu se získávají průměrné hodnot, které naznačují, do jaké míry je

pravděpodobné, že při jakémkoli podnětu či rozdílu mezi dvěma podněty subjekt

skutečně postřehne podnět či rozdíl

3)metoda přizpůsobení, podle Fechnera „metoda průměrné chyby“ (jeho vlastní přínos)

-> badatel nebo subjekt upravují srovnávací podnět, dokud se subjektu nezdá

identický s podnětem standardním – zde se vždy z jedné či druhé stránky vyskytne

alespoň sebemenší chyba => všechny odchylky se zaznamenávají a po mnoha

pokusech se spočítá průměrná chyba

-jeho teorie byly vesměs vyvráceny, ale jeho metody se staly zásadními pro senzorická měření

Zrod psychologie jako vědy

-většina autorů považuje za datum vzniku psychologie jako vědy prosinec roku 1879 -> na

Lipské univerzitě se v Konviktu odehrál pokus o trvání apercepce – o časovém intervalu,

který uplyne mezi okamžikem, kdy si pozorovatel uvědomí, že uslyšel náraz kuličky, a jeho

stiskem telegrafního klíče – pokusu se účastnil Wilhelm Wundt a jeho dva studenti Max

Friedrich a G. Stanley Hall, po provedení pokusu začal Wundt místnost v Konviktu

označovat jako soukromý institut, později byla ustanovena oficiálním univerzitním

Psychologickým institutem

Wilhelm Wundt (1832-1920)

-díky zřízení výzkumného institutu je považován za hlavního zakladatele moderní

psychologie

-ve svém institutu prováděl psychologický výzkum a vyučoval vysokoškolské studenty svým

laboratorním metodám a teoriím, vyškolil tak mnohé odborníky pro evropské a americké

univerzity

-obnovil studium vědomých duševních procesů -> stal se hlavním zastáncem názoru, že

duševní procesy lze studovat experimentálně – toto stanovisko obhajoval již v r. 1862

v úvodu k Příspěvku k teorii smyslového vnímání – tvrdil, že psychologie může být vědou

pouze tehdy, je-li založena na experimentálním výzkumu

-vystudoval medicínu, ale lékařská praxe ho příliš neuspokojovala, přednášel fyziologii

v Heidelbergu, později získal místo laboranta na Helmholtzově fyziologickém institutu, kde

svůj zájem soustředil na fyziologickou psychologii

-v r. 1864 byl jmenován docentem, vzdal se postu Helmholtzova asistenta a vytvořil si doma

vlastní laboratoř, ve které prováděl psychologické experimenty

-jeho další dílo Principy fyziologické psychologie (1873, 1874) mu zajistilo místo vedoucího

katedry filosofie v Curychu, o rok později (1875) získal místo jako vedoucí katedry na

Lipské univerzitě, r. 1917 odešel na odpočinek a téměř až do své smrti se zaměstnával

psaním

Wundtovská psychologie

-Wundtovy myšlenky nehrají v současné psychologii velkou roli, přesto byl jeho vliv na

psychologii rozsáhlý:

byl encyklopedistou a systematikem oboru – zmapoval jeho území a definoval

psychologii jako novou oblast vědy

osobně vyškolil mnoho lidí, kteří se stali předními psychology nové vědy v Německu

a ve Spojených státech

z neuspořádaných zárodků fyziologické psychologie sestavil zvláštní metodologii

experimentální psychologie – jeho laboratoř a metody se staly modelem pro mnohé

další

svými učebnicemi ovlivnil většinu z prvních dvou generací amerických psychologů

a jejich žáků

-ve Wundtově psychologii nelze nalézt žádné ústřední téma, spíše několik dílčích tématických

celků:

1. psychofyzický paralelismus – Wundt nevěřil, že mysl může existovat mimo tělo ->

tvrdil, že fenomény vědomí existují souběžně s činností nervové soustavy

2. názor na psychologii jako vědu – zpočátku ji prohlašoval za přírodní vědu, později

tvrdil, že je převážně věda o lidském duchu, tj. vyšší duševní činnosti, k přírodním

vědám lze přiřadit jen experimentální studium bezprostředních zkušeností

3. vědomé duševní procesy se skládají ze základních elementů – počitků a pocitů

bezprostředních prožitků -> podle Wundta se tyto elementy automaticky spojují, aby

se staly duševními procesy pomocí pozornosti, volní činnosti a kreativity

4. významné postavení volního jednání ve veškerém vědomém jednání a duševních

procesech -> jsou to produkty apercepčního činitele, který volí jistý způsob myšlení,

řeči a jednání – i prosté, bezmyšlenkovité činy jsou z Wundtova pohledu volní, ačkoli

jim říká impulzivní; činy, které jsou výsledkem složitějších duševních procesů, jsou

volní a záměrné – tato teorie se neudržela, šlo spíše o Wundtův pokus vymanit se

z automatismu mechanistické psychologie a dospět k holističtějšímu modelu