dějiny psychologie
2. DĚJINY PSYCHOLOGIE DO VZNIKU VĚDECKÉ PSYCHOLOGIE
Počátky psychologického myšlení
Alkmaion
-jako první konstatoval, že smyslové orgány vysílají vjemy do mozku, kde se prostřednictvím
myšlení interpretují a odvozují se z nich ideje
-jeho důraz na vnímání jako zdroj vědomí znamenal počátek epistemologie (nauky o způsobu
osvojování vědomostí)
Pythagoras (580-500)
-založil filosofickou školu, která se zabývala také psychologickými tématy
-pro pythagorejce je duše samostatnou nehnotnou substancí, naprosto odlišnou od těla, má
několik složek, které sídlí v mozku a v srdci
Protagoras (485-411)
-nejznámější ze sofistů; prohlásil, že pokud je vnímání jediným zdrojem znalostí, nemůže
existovat absolutní pravda -> člověk je měrou všech věcí => každý vjem je pravdivý pro
svého vnímatele
Demokritos (460-362)
-tvrdil, že všechny skutečnosti, jejichž znalosti jsou založeny na vjemech, jsou relativní
a subjektivní
-při výkladu vnímání vycházel ze své teorie atomů -> každý předmět vysílá nebo odráží na
atomy vzduchu svůj obraz, který vzduchem putuje, dosáhne očí příjemce a tam na sebe
vzájemně působí atomy předmětu a vnímatele – produkt této interakce přechází do mysli
a reaguje zase s tamními atomy
-veškeré poznání je podle Demokrita výsledkem vzájemného působení přenášených obrazů
a mysli -> tím pádem nemůžeme zjistit, zda naše vjemy správně odrážejí vnější svět nebo zda
vnímání někoho jiného je totožné s naším
Hippokrates (460-347)
-hájil názor, že všechny choroby mají spíše přirozené příčiny, než aby je sesílali bohové =>
většina tělesných a duševních onemocnění má biochemický základ
-svůj výklad zdraví a nemoci založil na tehdy rozšířené teorii hmoty (veškerá hmota se skládá
z elementárních substancí nebo jejich kombinací) => dobré zdraví je podle Hippokrata
založeno na správné rovnováze čtyř tělesných tekutin („humorů“), které odpovídají čtyřem
základním elementům – krev odpovídá ohni, hlen (flegma) vodě, černá žluč zemi a žlutá žluč
vzduchu -> stejnou teorii použil i k vysvětlení duševního zdraví a nemoci – jestliže jsou
všechny čtyři humory v rovnováze, vědomí a myšlení funguje dobře, ale jestliže je jednoho
humoru nedostatek nebo nadbytek, následuje podle toho konkrétní duševní choroba
-jeho následovník Galenos rozvinul humorální teorii v teorii temperamentu
Sokrates (469-399)
-zastával teorii poznání, která se stala alternativou teorie založené na vnímání -> podle teorie
poznání je naše vědění vzpomínkou, neučíme se ze zkušenosti, ale logickým myšlením, jež
nás vede k tomu, abychom objevili znalost, kterou už máme v sobě
-jeho učení velmi ovlivnilo vývoj psychologie -> jeho názor, že znalosti v nás existují
a potřebují jen, abychom je znovuobjevili správnou dedukcí, se stal součástí psychologických
teorií Platona, T. Akvinského, Kanta i některých současných psychologů, kteří zastávají
názor, že osobnost a její projevy jsou převážně dány genetikou
Platon (427-346)
-jeho vliv na vývoj psychologie byl z vědeckého hlediska spíše škodlivý, zejm. pro jeho odpor
k teorii, že vnímání je zdrojem poznání – domníval se, že informace získané prostřednictvím
smyslů jsou klamné a nespolehlivé, hájil názor, že skutečné vědomosti se skládají pouze
z pojmů a abstrakcí, k nimž se dospěje dedukcí => skutečné vědomosti získáváme úvahou
a rozumem, ne smyslovými dojmy
-některé jeho psychologické představy o duši jsou realistické, téměř na úrovni naší
současnosti -> duše obývající tělo se projevuje na třech úrovních: jako myšlení neboli rozum,
duch neboli vůle a choutky neboli touha – vystihuje také stav rozpolcenosti, který je pro něho
konfliktem mezi duchem a choutkami, který rozum nedokáže ovládnout => choutky by
zároveň neměly být odstraněny.ale ovládány
-jeho pojetí Erotu obohacuje psychologii myšlenkou, že náš nejzákladnější pud směřuje ke
spojení s nesmrtelným principem (Ideou)
-formuluje také myšlenku o paměti -> přes vybavování vědomostí pomocí logického myšlení
připouštěl, že mnohé se učíme a zapamatováváme si z každodenní zkušenosti – paměť
přirovnává k psaní na voskové destičky, které se liší velikostí, tvrdostí, vlhkostí a čistotou
stejně jako mysl různých osob se liší možnostmi a schopnostmi učit se a uchovávat v paměti
Aristoteles (384-322)
-psychologie stála stranou jeho hlavního zaměření, jeho úvahy o ní byly poprvé ucelené
a systematické -> v jeho zachovalých dílech lze nalézt teorie učení a paměti, vnímání,
motivace a emocí, socializace a osobnosti
-měl mimořádný a intenzivní zájem o konkrétní fakta, přímé pozorování reálných věcí
považoval za základ porozumění => tvrdil, že se musí věřit spíše pozorování než teoriím –
teoriím jen potud, pokud jsou zjištěnými fakty potvrzeny
-myslící součást duše označuje jako psýché a chápe ji jako místo, kde se ideje utvářejí, ne
jako místo, kde existují již dříve, než duše vstoupí do těla
-duše podle něho není entitou, která existuje mimo tělo – není tedy oddělitelná od těla, a totéž
platí i o jejích jednotlivých částech => odmítá Platonovu nauku o uvězněné duši, jejímž
nejvyšším cílem je uniknout z pout těla
-duše užívá dedukce a indukce, aby dospěla k poznání -> zastával funkcionalistický pohled na
duševní procesy => psýché je procesem, který vytváří – jsou to kroky v myšlení ->
přemýšlející mysl, ať už funguje deduktivně nebo induktivně, užívá smyslové vjemy nebo
v paměti uchované vjemy k dosažení obecných pravd => smysly nám přinášejí vjemy světa,
paměť nám umožňuje tyto vjemy uchovávat, díky představivosti si z paměti znovuvytváříme
mentální obrazy odpovídající vjemům a z nahromaděných představ odvozujeme obecné ideje
-některá jeho pozorování byla na svou dobu neobyčejně bystrá a měla velký význam pro
psychologii -> např. „čím častěji se zážitek opakuje, tím snáze se zapamatuje“; „události,
které se zažijí jen jednou, ale pod vlivem silné emoce, se zapamatovávají lépe než jiné, které
se prožijí vícekrát“; „vzpomínky vyvoláváme z paměti pomocí různých souvislostí mezi
myšlenkami – na základě podobnosti, kontrastu a blízkého kontaktu“
Komentátoři
Theofrastos (372-287)
-ve svých dílech zpravidla nově formuloval, shrnoval, komentoval a kritizoval, co již bylo
dříve řečeno
-jeho nejvýznamnějším dílem jsou Charaktery, kde vytvořil sérii krátkých satirických portrétů
povahových typů, jako je lichotník, žvanil nebo hlupák
Epikurejci
-Epikuros (341-270) se zabýval především etikou, v psychologii pouze opakoval a glosoval
některé detaily Demokritovy teorie poznání, která dobře ladila s jeho pragmatickou
a světskou filosofií
-podle zastánců hnutí existují dvě hnutí mysli – radost a bolest, které se týkají všeho živého
a na základě posuzování všech věcí se rozhodujeme, zda je zvolit, nebo se jich vyvarovat (jde
o nezáměrnou formulaci zákonu posílení, který je dnes považován za základní mechanismus
učení)
Skeptikové
-založili svůj etický systém na tezi, že není jisté, zda naše smysly správně odrážejí realitu
-Pyrrhon (360-270) tvrdil, že nejenže je nemožné vědět, zda naše vjemy odpovídají
skutečnosti, ale právě tak nelze nalézt rozumný důvod k tomu, abychom dali přednost
jednomu směru jednání před druhým
-skeptikové psychologii prakticky redukovali na systematické pochybnosti o veškerém
myšlení
Stoikové
-svůj etický systém zakládali na psychologické koncepci, že ovládáním emocí lze dojít klidu
- Zenon z Kitia (336-264) prohlašoval, že šťastný život je takový, v němž je mysl zcela pod
kontrolou, což umožňuje každému prožívat co nejméně citů, a odolávat tím veškerému
strádání -> jeho následovníci zdůrazňovali, že takové ovládání vášní vyžaduje procvičování
vůle, člověk proto musí mít také schopnost svobodně jednat
Římští pokračovatelé
Epikletos (60-120)
-jeho hlavním cílem bylo nalézt způsob, jak se vyrovnat se životem -> psychologii věnoval
pozornost jen v případě, když chtěl v kvaziplatonském duchu racionálně odůvodnit schopnost
„smířit se a zřeknout se“
Galenos (130-201)
-rozlišoval emoce na ty, které jsou „popudlivého“ druhu a souvisejí se zlostí či zklamáním,
a na ty, které jsou druhu „smyslového“ a pocházejí z tužeb po různých rozkoších
a uspokojování tělesných potřeb
-do psychologie významně zasáhl svou teorií osobnosti založenou na Hippokratově teorii
čtyř tělesných šťáv, která řadu let sváděla lékaře i nelékaře na nesprávnou cestu v otázce
osobnostních typů a duševních poruch
Plotinos (205-270)
-podobně jako Platon považoval smyslové vjemy za méně významné než myšlení -> jeho
neoplatoský pohled na vztah těla a duše, duše a mysli se stal součástí křesťanské nauky
a formoval a omezil psychologické bádání až do znovuzrození vědy o čtrnáct století později
Patrističtí upravovatelé
Církevní otcové
-psychologie byla převzata a upravena na podporu náboženské víry => vše, co v ní souviselo
s přírodními vědami napadali jako překonané nebo jako kacířské
Tertullianus (160-230)
-ve svém pojednání o manželství a vdovství prezentuje patristické učení o sexuálních tužbách,
které hluboce ovlivnilo sexualitu a city věřících na osmnáct století, jeho následky později
odhalil Freud
-duši považoval za nesmrtelnou, ale nepopíral její spjatost s tělesnými funkcemi
-nesouhlasil s Demokritovou myšlenkou, že duše a mysl je totožná -> mysl chápal jako projev
jednání duše
Svatý Augustin (354-430)
-ve svých spisech často pojednával o psychologii, i když nesystematicky
-psychologii oceňuje, když slouží náboženským účelům, a odsuzuje, když jim škodí
-v jeho učení přežívá Galenovo učení o tělesných tekutinách; pohanským filosofům se
přibližuje svým vysvětlením struktury mysli, kterou charakterizuje ve vztazích tří funkcí –
paměti, rozumu a vůle
-znalosti odvozené z vnímání považuje za nejisté a nedůvěryhodné, jistý je pouze prvotní
zážitek sebeuvědomění, neboť myslet znamená existovat -> opírá se přitom o introspekci
kterou vnímá jako o cestu k vědění a pravdě
-rozumem se lze podle něho povznést nad hranice smyslů a nejvyšší úrovně porozumění lze
dosáhnout jen transcendentním rozumem
Scholastikové – smiřovatelé
Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274)
-jeho vliv na psychologii je pozitivní i negativní
-psychologii uvedl do souladu se svou teologií a metafyzikou -> snažil se o smíření
křesťanské nauky a aristotelismu
-jeho psychologie je založena převážně na Aristotelově filosofii spolu s různými drobnostmi
z Galena, Augustina a několika dalších -> navrátil psychologii mnohé podstatné a realistické
prvky, které raná patristická díla nezaznamenala, jeho vinou však tato věda ustrnula
v klasicky spekulativním a argumentativním přístupu a její součástí se staly jisté klíčové
rysy křesťanské víry (např. dualismus těla a duše)
-funkce psýché rozděluje víceméně aristotelským způsobem na „vegetativní“ (její autonomní
tělesné funkce), „vnímající“ (vnímání, chutě, schopnost pohybu) a „racionální“ (paměť,
představivost a rozum neboli intelekt)
-rozlišoval dva druhy intelektu -> funkcí „potenciálního intelektu“ je chápání, úsudek
a myšlení týkající se našeho vnímání, funkcí „hybného intelektu“ je odvozování idejí neboli
pojmů od našich vjemů a poznávání prostřednictvím víry těch dalších skutečností, které nelze
poznat rozumem
-rozděluje emoce na touhy pramenící ze smyslných choutek a z popudlivých choutek ->
rozvíjí poznatky převzaté od Galena a Platona – rozvíjí je o rozlišení kladných a záporných
podnětů
-hlásá existenci svobodné vůle -> rozum určuje, co je správné, a vůle se snaží uspokojit touhu
po daném předmětu – vůle je podřízena intelektu, který určuje, oč usilovat a čeho se
vyvarovat
Období temnoty
-po smrti Tomáše Akvinského se psychologie znovu ocitla na mrtvém bodě a setrvala tak po
několik století -> dokonce i vzdělanci se raději v zoufalství z neklidné doby obrátili
k astrologii, pověrám a kultu démonů
-až během 16. a 17. stol. se oživil zájem o psychologii, ale až na výjimky pokrok nepřinesl
-Theofrastus Paracelsus von Hohenheim (1493-1541) = lékař a okultista -> usiluje
o poznání svazků člověka a přírody => chápe člověka v jednotě s přírodou – proti teorii
4 živlů staví teorii 3 prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž se skládá skutečnost – z této struktury
pak vzniká příroda a stejnou skladbu má i člověk – v pojetí lidského jednání pak vychází
z astrologické podmíněnosti
-poprvé zřejmě nově zaváděný pojem „psychologia“ užil záhadný srbochorvatský pisatel
Marulič v rukopisu datovaném kolem r. 1520 – termín se však neujal
-r. 1590 německý encyklopedista Rudolf Goeckel nazval svou knihu Toť psychologie,
o zdokonalení člověka -> v průběhu následujícího století se nové slovo postupně stalo
uznávaným názvem vědy
-v 16. století na dvoře Jindřicha VIII. působil Juan Luis Vives -> jeho dílo O duši a životě
obsahuje soupis způsobů, jimiž se představy a myšlenky v mysli spojují asociacemi
Třetí návrat psychologie
-psychologie se ze své filosoficko-teologické kukly vymaňovala jen pomalu, přesto se
v 17. stol. začaly znovu formulovat nové odpovědi na otázky, které vznesly řečtí filosofové
-přestože protopsychologové 17. stol. i jejich následovníci v 18. stol. neznali jiný způsob
zkoumání duševní činnosti než přemýšlením a úvahami, věděli o nových objevech fyziků
a fyziologů => neupravovali jen staré teorie, ale vytvořili také výrazně nové podoby
prapůvodní psychologie
Racionalisté
René Descartes (1596-1650)
-byl první osobností od doby Aristotela, která vytvořila novou psychologii
-jeho filosofická východiska se stala základem i pro jeho psychologii => pochybuje o svých
pocitech, protože někdy klamou; o všech úvahách, protože lidé se mohou dopouštět
logických chyb; a o všech myšlenkách, jimiž se zabývá bdělá mysl, protože podobné
myšlenky, které přicházejí ve spánku, jsou iluzemi
-po poznání „myslím, tedy jsem“ se zabývá otázkou, co je toto myslící já, že nutně existuje ->
„já“ chápe jako substanci, která nepotřebuje hmotu – tím obnovuje dualismus těla a mysli
-svůj pohled na vnímání opírá o víru => Bůh vybavil naši mysl tělem a smysly a protože nás
neklame, materiální předměty určitě existují a naše vjemy se velice blíží jejich podobě
-mnoho z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie -> nervový
systém se šíří do všech částí těla, životní energie proudí z mozku nervy a když se dostane do
svalů, způsobí že naběhnou a pohybují se – proudem životní energie vysvětloval i trávení,
krevní oběh, dýchání a některé duševní funkce, např. smyslové dojmy, touhy a choutky,
a dokonce paměť
-kladl si otázku, co podněcuje tok životní energie do svalů -> smyslové podněty vytvářejí tlak
na smyslové orgány – toto napětí otvírá zvláštní ventily, a tím vyvolává tu či onu tělesnou
činnost => Descartes byl první, kdo popsal jev, kterému se později bude říkat reflex
-mechanicko-hydraulická teorie nemohla vysvětlit vědomí, myšlení nebo vůli
-klasifikuje vášně, ale nepřináší žádnou teorii ohledně jejich vzniku
-rozeznává šest primárních vášní – údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek – a všechny
ostatní považuje za jejich variace nebo kombinace
Karteziáni
-mnoho Descartových následovníků, kterým se obvykle říká karteziáni, se v průběhu dalšího
století snažilo jeho psychologii modifikovat
-jejich hlavní přístup představovalo tvrzení, že mezi tělem s myslí vlastně není žádná příčinná
spojitost -> Bůh pečuje o to, aby všechno, co se odehraje v jedné oblasti, provázelo příslušné
dění i ve druhé
-kartezián Arnold Geulinex (1625-1669) přišel s myšlenkou, že tělo a mysl jsou jako dva
hodinové stroje, které Bůh natáhne a seřídí, aby fungovaly v naprostém souladu jednoho
s druhým -> duševní hnutí zřejmě jenom vyvolávají tělesné reakce, tělesné zážitky produkují
duševní reakce, ale každý řetěz událostí se ve skutečnosti odehrává v dokonalém sladění
s druhým => teorie paralelismu
Baruch Spinoza (1632-1677)
-jeho vliv na psychologii je problematický -> jeho Etice, v níž pojednává o psychologických
problémech, není snadné porozumět – je podána nesmírně geometricky a plná metafyzické
terminologie
-některé jeho myšlenky o vesmíru, světě a psychologii se zdají velmi moderní a jiné značně
zastaralé
-v otázce svobodné vůle byl naprostým deterministou -> všechno duševní dění, stejně jako
tělesné, má svou příčinu, jež má také předcházející příčinu
-nejzákladnější lidskou pohnutkou je podle něho sebezáchova
-kromě několika základních pojmů měla Spinozova psychologie omezený rozhled a málo
následovníků -> Spinoza se zabýval vnímáním, pamětí, představivostí, vytvářením myšlenek,
vědomím atd., ale neřekl o nich téměř nic nového
Materialismus
Thomas Hobbes (1588-1679)
-byl otevřeným deterministou a materialistou, psychologii přispěl svou empirickou
epistemologií -> dospěl k závěru, že všechno dění má svůj základ v pohybu => všechny
duševní aktivity musí být způsobeny pohybem atomů v nervovém systému a mozku jako
reakce na pohyb atomů v okolním světě
-prohlašoval, že žádná část vesmíru není nehmotná, že duše je pouze metaforou života,
odmítal učení o vrozených idejích
-využíval fyzikálních zákonů, aby vysvětlil, jak se dojmy stávají představami, vzpomínkami
a obecným poznáním -> z obecného vjemu se stává vzpomínka, z mnoha vzpomínek se
vytváří zkušenost
-představivost rozděloval na prostou, pocházející z věcí, které jsme dříve viděli a smíšenou,
která vytváří obraz, který jsme nikdy neviděli smíšením obrazů, které jsme viděli (např.
člověk + kůň = kentaur)
-byl prvním asocianistou -> místo termínu asociace užíval sled myšlenek -> jedna myšlenka
nenáhodně následuje druhou a není tak bezděčná, jak se zdá, má jistou spojitost
-předjímal také rozlišování mezi volnými a kontrolovanými asociacemi -> někdy je sled
myšlenek neřízený a bez uspořádání, jindy je záměrný, když se snažíme něco si vybavit nebo
vyřešit problém
-v díle Lidská povaha (1658) uvedl, že spojitost kterýkoli dvou myšlenek ve vzpomínce je
výsledkem jejich současného výskytu, když byly zažity poprvé
J. O. de La Mettrie (1709-1751)
-představitel antropologických a psychologických názorů francouzského materialismu
-v knihách O duši a Člověk stroj dokazuje především závislost duševního života na fyziologii
těla -> mozek je substrátem duševního dění, které je v mozku lokalizováno
-vliv hmotného na psychické lze dokázat účinkem drog, nemocí, výživou, podnebím,
poškozením mozku i dalšími činiteli
-duše je pouhým pojmem pro určitou oblast jevů, které se vyznačují především myšlením ->
duše je jen vnímavou materiální částí mozku
Empirikové
-v prvních desetiletích 17. stol. bylo pro anglické myslitele typické, že usilovali o vědění
s pomocí rozumu a empirie -> opírali se o experiment, a kde to nebylo možné, o každodenní
zkušenosti a dobrý úsudek => snaha „komunikovat spíše jazykem řemeslníků, venkovanů
a kupců než vědců a mudrců“
-odmítali Descartovo učení o vrozených idejích a předložili světské vysvětlení duševních
aktivit a chování -> soudili, že mysl se rozvíjí empirickými prostředky – ideje jsou
odvozovány ze zkušeností
John Locke (1632-1704)
-často označován „otcem anglického empirismu“
-v díle Zkoumání o lidském rozumu (1690) odmítal vrozené ideje a podává vysvětlení, jak
získáváme znalosti -> mysl je při narození nepopsaný list papíru, prostý všech vlastností
a idejí, veškeré poznání je zprostředkováno počitky a reflexemi (vlastními operacemi s tím,
co si mysl osvojuje) => smyslové orgány předávají mysli počitky (jednoduché ideje), z nich
mysl postupně vytváří reflexivní ideje (odraz vlastních schopností vnímat, myslet, projevovat
vůli, rozlišovat věci, srovnávat je atd.) – ze vzájemného působení těchto dvou druhů idejí
vznikají všechny ostatní, i ty nejsložitější
George Berkeley (1685-1753)
-významně přispěl k teorii vnímání -> v knize Pokus o zkušenosti s teorií vidění (1709)
zmiňuje nutnost zkušenosti při vnímání předmětů, přičemž je nutná kooperace více
smyslů – vizuální nápovědy vzdálenosti, velikosti a tvaru spojujeme s tím, co jsme poznali
jinými smysly
David Hume (1711-1776)
-v díle Pojednání o lidské přirozenosti konstruoval teorie o lidských vášních a představách
o nich, jediný pevný základ vědy o člověku přitom musí být založen na zkušenosti
a pozorování
-při studiu se opíral o díla svých předchůdců a o introspektivní studium vlastní mysli -> na
základě zkoumání vlastních myšlenkových procesů dospěl k názoru, že mysl se celá skládá
z vjemů
-rozlišoval mezi „dojmy“ (jeho výraz pro počitky či vjemy) a „idejemi“ (zážitky za
nepřítomnosti objektu, např. vzpomínky, úvahy, sny) -> z nich se skládají složité a abstraktní
ideje – k tomu dochází pomocí „jednotícího principu“, který nabývá tří forem -> podobnost,
blízkost (časová a místní) a vztah příčiny a následku – asociace (spojování myšlenek) na
základě těchto tří vlastností Hume považoval za základní princip myšlení
-příčinnost je v jeho pojetí pouze návykem mysli -> nemůžeme ji prožívat ani vnímat, víme
jen, že když se stane jedna věc, přihodí se i druhá, to však může vést k omylu
Empiricko-asocianistická škola
-vyřešila některé problémy v dualismu těla a mysli a vrozených idejí, ale nastolila také nové
otázky -> vedla k subjektivismu, zpochybnila platnost příčinného vztahu, významné duševní
procesy redukovala na vnímání a asociace a nedokázala osvětlit vyšší duševní fenomény,
jako je vědomí, usuzování, řeč, nevědomé myšlení, řešení problémů a kreativita
-jedním z úspěšnějších badatelů byl David Hartley (1705-1757), který napsal obšírnou studii
o asocianismu Zkoumání člověka (1749) – přinesl utříděné a systematické pojednání o tématu
a vytvořil tak novou školu -> snažil se vytvořit celistvý pohled na psychologii tím, že se
každým jevem zabýval nejprve po duševní a pak po fyziologické stránce (byl lékař) –
z newtonovské fyziky odvodil myšlenku, že vnější vibrace hmoty musí vyvolávat
odpovídající vibrace nekonečně malých částic v nervech (byl tak předchůdcem
neurofyziologie)
-Thomas Reid (1710-1792), Dugald Stewart (1753-1828) a Thomas Brown (1778-1820)
upravili asocianismus, aby byl přijatelnější pro věřící -> Lockovo a Humeovo pojetí jim
připadalo příliš mechanistické a snižující lidské hodnoty – Reid proto oživil starší pojem
duševních schopností (zvláštních vrozených vloh), jejichž existenci se budoucí psychologové
snažili buď prokázat, nebo vyvrátit
-James Mill (1773-1836) přišel s vlastní verzí asocianismu v díle Analýza fenoménu lidské
mysli – drasticky teorii zjednodušil -> tvrdil, že jsou jen dva druhy duševních prvků – počitky
a ideje, a že veškeré asociace se odehrávají působením jednoho faktoru, časové souběžnosti
nebo blízkosti dvou zážitků; jeho syn John Stuart Mill (1806-1873) vrátil hlavnímu proudu
asocianismu mnohé, co jeho otec oklestil, zejm. hypotézu o vytváření složitých idejí, které
chápal jako syntézu, která má jiné vlastnosti než prvky, z nichž je složena
-Alexander Bain (1818-1903) obohatil psychologii o poznatky fyziologie -> mechanismy
popsané v jeho pojednáních o smyslech a pohybech se přiblížily moderní teorii, fyziologie
jeho doby však stále nemohla objasnit vyšší duševní procesy; popíral existenci vrozených
idejí, zároveň však tvrdil, že mysl novorozenců není nepopsanou stránkou – mají reflexy,
instinkty a různý stupeň bystrosti
Německý nativismus
-německá filosofie přejala sklon k zamlžené metafyzice, k dualismu těla a mysli a k nativismu
-tento proud však také zrodil jisté hodnoty -> především teorii myšlení I. Kanta; před Kantem
němečtí filosofové k pochopení duševních procesů příliš nepřispěli
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716)
-dospěl k předpokladu, že jsou různé úrovně vědomí -> drobné vjemy skládají dohromady
složité duševní funkce včetně vědomí – čím je složitější uskupení základních jednotek
(monád), tím je vyšší i duševní funkce => živočichové vnímají jako lidé, ale nemají
sebeuvědomění – proto existuje více než jedna úroveň vědomí
-ve snaze vysvětlit zdroj vědomí předpokládal proces apercepce, který nám jistými
vrozenými způsoby nebo přesvědčením umožňuje uvědomit si mnoho drobných nevědomých
vjemů a porozumět jim (např. i bez učení víme, že není možné, aby věc existovala a zároveň
neexistovala)
Immanuel Kant (1724-1804)
-sdílel Humeův názor, že vztah příčiny a následku není samozřejmostí a nelze jej dokázat,
přesto tvrdil, že realitu kolem nás skutečně můžeme pochopit a příčinný vztah mezi vnějšími
věcmi a událostmi poznat ze zkušenosti
-v díle Kritika čistého rozumu (1791) předkládá svůj základní názor na lidskou mysl ->
zkušenost nás vybavuje jen velmi omezenými znalostmi, ale není pro mysl jediným zdrojem
vědění – obecné pravdy proto musí být na zkušenosti nezávislé, aby byly samy o sobě jasné
a jisté (za typický příklad takové pravdy považoval matematiku) => lidská mysl není jen
čistým papírem, na který píše zkušenost, ani pouhou sumou vjemů – chaos zážitků aktivně
uspořádává a proměňuje ve spolehlivé vědění
-znalosti si začínáme osvojovat na základě poznání vztahů objektů a událostí v prostoru
a čase – ne zkušeností, ale vrozenou schopností (vrozeně danými způsoby, jimiž na věc
nahlížíme) -> po uspořádání našich smyslových informací v prostoru a čase provedeme
další úsudky pomocí dalších vrozených idejí (transcendentálních principů – kategorií), které
jsou vestavěným aparátem, jímž se mysl zkušenosti zmocňuje (např. zjištění, že každá
událost má svou příčinu, nepochází ze zkušenosti – když se nám nedostává schopnosti
uvědomit si příčinu a následek, nic z okolního světa nepochopíme)
-jeho názor na myšlení spíše jako na proces než nervovou činnost zaměřil německou
psychologii na studium vědomí a fenomenální zkušenosti, zároveň se udržel dualismus těla
a mysli -> Kantův nativismus tedy přinesl jisté hodnoty, ale ukázal se vážnou překážkou pro
vznik např. experimentální psychologie
Fyzikalisté
-po vzoru vědců, jakými byli Harvey a Newton užívali svých rukou a nástrojů k získávání
informací, týkajících se především fyzikálních příčin nervových a duševních procesů ->
jejich náhled vedl k dnešním znalostem molekulárních procesů v neuronech, které jsou
stavebními prvky duševních pochodů
Franz Anton Mesmer (1734-1815)
-aplikoval v léčbě magnety na základě teorie, že se mysl i tělo může uzdravit, jestliže se
změní magnetické pole těla; přes svou nesmyslnost teorie slavila její aplikace v r. 1778
překvapivé úspěchy -> po skončení seance s kovovými tyčemi ponořenými do kádě se
zmagnetizovanými železnými pilinami a chemikáliemi mnozí přítomní cítili ústup příznaků
svých onemocnění (od hysterických záchvatů až po ochrnutí) – uzdravení by se však z velké
míry dalo přičíst sugesci
-na základě povrchního chápání Newtona přišel s teorií, že lidské tělo je prostoupeno
neviditelným fluidem, které odpovídá gravitaci planet -> tvrdil, že zdraví nebo nemoc závisí
na tom, je-li živočišná gravitace těla v souladu s gravitací planet
-na základě zkušenosti s úspěšnou léčbou hysterie v r. 1773 začal spatřovat souvislost mezi
magnetismem a vlastní teorií živočišné gravitace -> dospěl k závěru, že tělo je prostoupeno
spíše magnetismem než gravitačním fluidem a že výsledné silové pole může být nevyrovnané
a může tak být příčinou nemoci – zpětné vyrovnání léčbou pak přináší uzdravení
-od doby, kdy byl schopen ovlivňovat své pacienty také pomocí dotyků, gest nebo dlouhého
upřeného pohledu, začal být přesvědčen o léčebné důležitosti vlastního těla, které musí být
neobvykle magnetické a schopné přímého přenosu přímého magnetického fluida -> tento
způsob léčby byl později nazván mesmerismem
-v 19. stol. byl mesmerismus hojně používán v Anglii k léčení neuróz; později skotský lékař
James Braid po provedení mnoha experimentů s mesmerismem prohlásil, že jeho hlavní
účinek nespočívá v magnetismu plynoucím od mesmeristy, ale spíše ve vnímavosti pacienta
-z mesmerismu vycházelo pozdější užívání hypnózy, kterou do lékařské praxe uvedl franc.
lékař Auguste Liébeault v pol. 19. stol.
-Francouzská akademie věd r. 1882 uznala hypnózu jako neurologický fenomén, který nemá
nic společného s magnetismem
-ve Francii s velkým úspěchem předváděl hypnózu Jean Martin Charcot, ředitel pařížské
nemocnice Salpętričre; mnoho jeho nadaných studentů, mezi něž patřili Alfred Binet
a Sigmund Freud, pokračovalo ve vysvětlení hypnotického stavu spíše psychologickou než
neurologickou cestou a nabízeli nová využití hypnózy
Franz Joseph Gall (1758-1828)
-vycházel z teorie skupiny fyzikalistů, kteří ohmatávali a měřili lebku v přesvědčení, že
detaily její konfigurace přímo souvisejí s individuálními rysy osobnosti a jejími duševními
schopnostmi
-byl prvotřídním znalcem anatomie mozku, vlastní pitevní technikou poprvé prokázal, že obě
poloviny mozku jsou spojeny bílou hmotou (švy), že se míšní vlákna při spojení se spodními
částmi mozku křižují, a že čím větší je množství mozkové kůry – šedé hmoty na povrchu
mozku, tím vyšší je i inteligence příslušného živočišného druhu
-nejvíce je znám a oceňován pro svou teorii nazývanou kranioskopie, která zlidověla jako
frenologie – když dospěl k závěru, že lidská inteligence je vyšší než inteligence zvířat díky
vyvinutější mozkové kůře, logicky z toho vyvodil, že rozdíly v inteligenci mezi jednotlivými
lidskými bytostmi mohou odpovídat měřitelným rozdílům v individuálně rozvinuté mozkové
kůře -> později také dedukoval, že každá duševní schopnost sídlí v určité oblasti mozkové
kůry a u lidí, kteří vládnou danou schopností ve velké míře, je neobyčejně rozvinuta
-frenologii definitivně experimentálně vyvrátil chirurg Pierre Flourens (1794-1867)
-přesto byly posléze objeveny určité oblasti mozku se specifickými funkcemi – např. Brokova
oblast ovládající skladbu řeči (syntax) či Wernickeova oblast zodpovědná za význam slov
(sémantiku); za zvláštní oblast mozkové kůry bylo později určeno také sídlo pohybové
kontroly (němečtí lékaři Fritsch a Hiztig)
-ve 20. stol. další výzkumy ukázaly, že mnohé funkce sídlí ve zvláštních oblastech lidského
mozku, ale učení, inteligence, paměť, usuzování, rozhodování a další vysoce specializované
duševní procesy jsou umístěny všude ve frontálních lalocích
Mechanisté
-vycházeli z poznatků fyziky světla a barev, z objevů ve fyziologii smyslových orgánů
a vnímání -> na jejich základě se snažili zodpovědět otázku, jak mysl vnímá svět kolem sebe
Johannes Müller (1801-1858)
-přinesl mnoho objevů o nervovém systému, které napomohly zrodu fyziologické psychologie
-předložil přesvědčivou teorii, že nervy každé smyslové soustavy přenáší pouze jeden druh
informace, tj. jen určitou energii či kvalitu (např. zrakový nerv jen vizuální počitky) -> jeho
studenti později prokázali, že všechny nervové přenosy mají stejný charakter, a že druh
zážitku, vytvořený přenosem informací do mozku, určuje umístění nervových zakončení
v mozku
-snažil se zodpovědět otázku, jak se ze skutečností okolního světa stávají vjemy naší mysli =>
začala se utvářet detailní představa, jak vnímání probíhá – proces začíná optickými
vlastnostmi oční bulvy nebo sluchového aparátu v uchu, pokračuje nervy, které přenášejí
podněty ze smyslových orgánů, a končí v oblastech mozku, kde se nervové impulsy přijímají
a hodnotí
-dokázal, že to, co se do mozku přenáší, jsou nervové impulsy -> naše vjemy nejsou kopiemi,
ale analogiemi nebo izomorfiemi předmětů kolem nás
Ernst Heinrich Weber (1795-1878)
-na základě svých experimentů s pletacími jehlicemi vysledoval na dobrovolnících, že počet
nervových zakončení v každé oblasti těla je relativní
-experimentálně zkoušel citlivost smyslových systémů -> zpočátku se zabýval zjišťováním
minimálního dotykového podnětu, potřebného k vyvolání dotykového počitku na různých
částech těla; později se začal zabývat otázkou citlivosti vnímání – vycházel přitom
z hypotézy, že nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty, který můžeme vnímat, není objektivní,
pevně stanovený, ale subjektivní, mění se s váhou předmětů -> u dobrovolníků zjišťoval
nejmenší, tj. „sotva rozlišitelný“ rozdíl mezi hmotnostmi závaží, která měli v ruce – čím byla
počáteční hmotnost větší, tím se musel zvětšit rozdíl mezi jednotlivými hmotnostmi; čím byla
počáteční hmotnost menší, tím citlivější bylo i vnímání => Weber na dalších podobných
experimentech zjistil, že velikost nejmenšího postřehnutelného rozdílu se mění s velikostí
standardního podnětu (se kterým je ten druhý porovnáván) a že poměr mezi oběma podněty
je konstantní
-své poznatky shrnul do jednoduchého pravidla, které je známé jako Weberův zákon:
δ (R)
= k
R
=>poměr mezi sotva rozlišitelným podnětem δ (R) a velikostí standardního podnětu R je
konstanta k pro každý smyslový systém
Hermann von Helmholtz (1821-1894)
-jeho výzkum nervových přenosů, barevného vidění, sluchu a vnímání prostoru jasně dokázal,
že nervové procesy, které jsou základem duševních funkcí, jsou fyzické povahy a lze je
experimentálně zkoumat
-vynalezl oftalmoskop, s jehož pomocí mohli lékaři poprvé pozorovat živou sítnici
-v r. 1847 předložil Berlínské fyzikální společnosti studii Zachování síly, založenou na
výsledcích výzkumu žab a znalostech z fyziky -> jeho základním tvrzením bylo, že všechny
stroje se řídí zákonem o zachování energie, a proto je věčný pohyb nemožný – dokazoval, že
tato poučka platí i o živých organismech a že životní síla, která nemá žádný zdroj energie, by
tento zákon porušovala, a proto neexistuje
-dvacet let věnoval rozsáhlým fyziologickým výzkumům čití a vnímání -> jeho prvním
vědeckým úspěchem bylo měření rychlosti, kterou se nervový vzruch přenáší nervovými
vlákny
-vytvořil teorii, že nervový impuls se skládá ze složitých pohybů malých částic
-vytvořil teorii o barevném vidění, která je známa jako Youngova-Helmholtzova
(trichromatická) teorie -> lidské vidění využívá tři základní barvy, s jejichž pomocí skládá
všechny ostatní odstíny barevného vidění
-v díle Příručka fyziologie optiky se zabýval fyzikou a fyziologií vidění a provedl několik
důkladných pozorování psychologických procesů, kterými mysl interpretuje podněty ze
zrakových nervů -> upozornil na významný rozdíl mezi počitkem (podrážděním tyčinek na
sítnici a následným impulsem zrakového nervu) a vjemem (smysluplnou interpretací, kterou
mysl vyvozuje z předcházejícího impulsu)
-jeho objevy otevřely cestu veškeré pozdější experimentální psychologii, pokud jde o měření
času duševních akcí a reakcí
Gustav Theodor Fechner (1801-1887)
-studoval přetrvávající vjemy
-napsal knihu o duševním životě rostlin a po zbytek života se snažil prosadit svou
panpsychickou teorii, podle níž v celém světě existuje s hmotou spojené vědomí
-kladl si otázku po přesnosti, s níž mysl vnímá svět – zda existuje konzistentní matematický
vztah mezi velikostí podnětu a velikostí vyvolaného počitku -> tušil, že poroste-li síla
podnětu geometricky, pak síla počitku bude vzrůstat aritmeticky (např. u energie působící na
lidské ucho je úder hromu mnohonásobně silnější než obyčejný rozhovor, přesto ho sluch
rozeznává jen jako dvojnásobnou hlasitost)
-snažil se rozšířit Weberův zákon -> Fechner tvrdil, že ačkoli absolutní rozdíl mezi oběma
podněty se zvětšuje se vzrůstající velikostí podnětů, pozorovatelův počitek sotva
rozlišitelného rozdílu zůstává neměnný => k vyjádření vztahu mezi intenzitou podnětu
a intenzitou počitku matematicky přeměnil Weberův zákon do podoby vzorce:
S = k log R
=>stupňovité narůstání intenzity počitku je výsledkem dvojnásobků intenzity podnětu
(násobených nějakým poměrem či koeficientem)
-svůj systematický výzkum kvantitativních vztahů mezi oblastí fyziky a psychologie
považoval za novou vědeckou disciplínu, kterou nazval psychofyzika
-při svých experimentech používal tři metody, které převzala i pozdější psychologie:
1)metoda limitů, které Fechner říkal metoda „sotva rozlišitelných rozdílů“ -> aby
experimentátor určil prahový podnět, vysílá podněty jednotlivě od nejnižšího stupně
a zvyšuje jejich intenzitu, dokud je subjekt nepostřehne – k určení sotva rozlišitelného
rozdílu užije badatel standardní podnět a pak podnět srovnávací, mezi nimiž postupně
zvyšuje rozdíl, dokud není subjektu změna patrná
2)metoda konstantního podnětu, kterou Fechner nazval „metoda správných a špatných
případů“ -> experimentátor prezentuje čas od času identické podněty – z odpovědí
subjektu se získávají průměrné hodnot, které naznačují, do jaké míry je
pravděpodobné, že při jakémkoli podnětu či rozdílu mezi dvěma podněty subjekt
skutečně postřehne podnět či rozdíl
3)metoda přizpůsobení, podle Fechnera „metoda průměrné chyby“ (jeho vlastní přínos)
-> badatel nebo subjekt upravují srovnávací podnět, dokud se subjektu nezdá
identický s podnětem standardním – zde se vždy z jedné či druhé stránky vyskytne
alespoň sebemenší chyba => všechny odchylky se zaznamenávají a po mnoha
pokusech se spočítá průměrná chyba
-jeho teorie byly vesměs vyvráceny, ale jeho metody se staly zásadními pro senzorická měření
Zrod psychologie jako vědy
-většina autorů považuje za datum vzniku psychologie jako vědy prosinec roku 1879 -> na
Lipské univerzitě se v Konviktu odehrál pokus o trvání apercepce – o časovém intervalu,
který uplyne mezi okamžikem, kdy si pozorovatel uvědomí, že uslyšel náraz kuličky, a jeho
stiskem telegrafního klíče – pokusu se účastnil Wilhelm Wundt a jeho dva studenti Max
Friedrich a G. Stanley Hall, po provedení pokusu začal Wundt místnost v Konviktu
označovat jako soukromý institut, později byla ustanovena oficiálním univerzitním
Psychologickým institutem
Wilhelm Wundt (1832-1920)
-díky zřízení výzkumného institutu je považován za hlavního zakladatele moderní
psychologie
-ve svém institutu prováděl psychologický výzkum a vyučoval vysokoškolské studenty svým
laboratorním metodám a teoriím, vyškolil tak mnohé odborníky pro evropské a americké
univerzity
-obnovil studium vědomých duševních procesů -> stal se hlavním zastáncem názoru, že
duševní procesy lze studovat experimentálně – toto stanovisko obhajoval již v r. 1862
v úvodu k Příspěvku k teorii smyslového vnímání – tvrdil, že psychologie může být vědou
pouze tehdy, je-li založena na experimentálním výzkumu
-vystudoval medicínu, ale lékařská praxe ho příliš neuspokojovala, přednášel fyziologii
v Heidelbergu, později získal místo laboranta na Helmholtzově fyziologickém institutu, kde
svůj zájem soustředil na fyziologickou psychologii
-v r. 1864 byl jmenován docentem, vzdal se postu Helmholtzova asistenta a vytvořil si doma
vlastní laboratoř, ve které prováděl psychologické experimenty
-jeho další dílo Principy fyziologické psychologie (1873, 1874) mu zajistilo místo vedoucího
katedry filosofie v Curychu, o rok později (1875) získal místo jako vedoucí katedry na
Lipské univerzitě, r. 1917 odešel na odpočinek a téměř až do své smrti se zaměstnával
psaním
Wundtovská psychologie
-Wundtovy myšlenky nehrají v současné psychologii velkou roli, přesto byl jeho vliv na
psychologii rozsáhlý:
byl encyklopedistou a systematikem oboru – zmapoval jeho území a definoval
psychologii jako novou oblast vědy
osobně vyškolil mnoho lidí, kteří se stali předními psychology nové vědy v Německu
a ve Spojených státech
z neuspořádaných zárodků fyziologické psychologie sestavil zvláštní metodologii
experimentální psychologie – jeho laboratoř a metody se staly modelem pro mnohé
další
svými učebnicemi ovlivnil většinu z prvních dvou generací amerických psychologů
a jejich žáků
-ve Wundtově psychologii nelze nalézt žádné ústřední téma, spíše několik dílčích tématických
celků:
1. psychofyzický paralelismus – Wundt nevěřil, že mysl může existovat mimo tělo ->
tvrdil, že fenomény vědomí existují souběžně s činností nervové soustavy
2. názor na psychologii jako vědu – zpočátku ji prohlašoval za přírodní vědu, později
tvrdil, že je převážně věda o lidském duchu, tj. vyšší duševní činnosti, k přírodním
vědám lze přiřadit jen experimentální studium bezprostředních zkušeností
3. vědomé duševní procesy se skládají ze základních elementů – počitků a pocitů
bezprostředních prožitků -> podle Wundta se tyto elementy automaticky spojují, aby
se staly duševními procesy pomocí pozornosti, volní činnosti a kreativity
4. významné postavení volního jednání ve veškerém vědomém jednání a duševních
procesech -> jsou to produkty apercepčního činitele, který volí jistý způsob myšlení,
řeči a jednání – i prosté, bezmyšlenkovité činy jsou z Wundtova pohledu volní, ačkoli
jim říká impulzivní; činy, které jsou výsledkem složitějších duševních procesů, jsou
volní a záměrné – tato teorie se neudržela, šlo spíše o Wundtův pokus vymanit se
z automatismu mechanistické psychologie a dospět k holističtějšímu modelu