behaviorismus a neobehaviorismus
4. BEHAVIORISMUS A NEOBEHAVIORISMUS
Behaviorismus
- na konci 19. stol. = vědomí prohlášeno za stejně nevědecký pojem jako duše => snaha
o obrat v psychologii k přírodovědě – V. M. Bechtěrev = požadavek objektivní
psychologie -> psychoreflexologie => pokračování sporu o přírodovědeckou nebo
duchovědní povahu psychologie (Ebbinghaus X Dilthey)
-J. B. Watson (1878-1958) -> 1913 = označil se jako „behaviorista“ => nový psychologický
směr – behaviorismus = psychologie jako věda o chování
-za chování = pokládáno to, co člověk činí nebo říká, když reaguje na vnější podnět (stimul)
-paradigma behaviorismu = studium vztahů mezi stimuly (S) a reakcemi (R) => paradigma
S-R = základ „objektivní metody“
-později bylo uznáno, že při reakci na stimul mohou vystupovat také vnitřní podněty pro
chování (např. hladovění) => fyziologické stavy (drives – popudy) byly kontrolovány
manipulací (např umělá potravová deprivace) -> „proměnné“ se daly měřit, ale jen
v laboratorních podmínkách
-vycházel z logického pozitivismu a požadavku, že chování musí být měřitelné fyzikálními
jednotkami
-v důslecku nově vymezeného předmětu psychologického bádání se řada psychologických
pojmů v behaviorismu reinterpretuje (zejm. introspektivní pojmy):
1. myšlení se chápe jako mluvení potichu nebo jako svalová činnost (Watson redukuje
myšlenkové aktivity na 3 druhy činnosti – verbální aktivity, viscerální aktivity a gesta)
2. city jsou redukovány na fyziologické procesy, dění vegetativního nervového systému
3. vědomí je behavioristy úplně opomíjeno, v pozdějších fázích behaviorismu jej
interpretují jako vlastnost skytého (vnitřního) chování
Fáze behaviorismu
1. raný behaviorismus
-počátek = okolo r. 1912 -> behavioristický manifest J. B. Watsona
-studium lidského chování a chování zvířat
-základní paradigma S-R
2. období po r. 1935
= Tolman zavádí pojem intervenující proměnné => paradigma S-O-R
-vznikají velké behavioristické systémy -> v oblasti teorie učení (C. L. Hull), v oblasti
učení a osobnosti (J. Dollard)
-nastává období revize metodologických a teoretických základů behaviorismu -> vliv
operacionalismu
3. období po r. 1948 - neobehaviorismus
= plodná spolupráce behavioristů s gestaltisty
-vznik základních neobehavioristických prací
4. subjektivní behaviorismus
-vliv studií N. Chromského na psychologii
-vysvětlení některých jevů mentalistické povahy
-kladeny metodologické základy panbehaviorismu = vytvoření jednotné metodologie pro
studium jevů sociální a biologické povahy
Neobehaviorismus
-vystupuje od r. 1930
-bylo opuštěno původní S-R paradigma -> vylučovalo vliv vnitřních intervenujících
proměnných (vnitřních stavů a vlastností organismu), které způsobují interindividuální
rozdíly v reakcích (odpovědích) na týž podnět
-E. C. Tolman (1886-1959) zavedl v r. 1935 koncept intervenující proměnné pro stavy
a vlastnosti organismu a koncept organismu (O) => S-O-R paradigma (stimul-organismusreakce)
= intervenující proměnné organismu hrají zprostředkující úlohu mezi podněty
a reakcemi a vysvětlují individuální rozdíly v reakcích různých individuí na stejný podnět
(intervenující proměnná = např. míra vzrušivosti, inteligence) -> Tolman provedl významné
objevy v oblasti učení u krys
-C. L. Hull (1884-1952) = formuloval dílčí teorie učení a motivace; Tolmanovy intervenující
proměnné chápal jako hypotetické konstrukty, které fungují jako náhradní funkční veličiny
pro psychické jevy – jsou operacionálně definované
-Hull na základě výsledků experimentů s krysami vytvořil teorii chování, opírající se o dva
klíčové hypotetické konstrukty popudu (drive) a zvyku (habit) => chování organismu je
chápáno jako systém zvyků, tj. naučených tendencí reagovat na určité podněty určitým
způsobem – důležitým aspektem teorie = reakční potenciál (SER), který lze vyjádřit rovnicí:
SER = D x V x K x SHR -> D = popud, K = komponenta pobídky, V = síla stimulu,
SHR = síla zvyku
-síla zvyku = tendence podnětu vyvolávat s ním spojenou reakci – roste se stoupající,
negativně urychlenou funkcí počtu pokusů o proběhnutí za předpokladu, že každý pokus je
zpevněn, zpevnění za sebou následují v pravidelných odstupech a všechny ostatní podmínky
zůstávají nezměněny
-hlavním tématem = učení, tj. modifikace chování vlivem zkušenosti (u pokusných zvířat)
-B. F. Skinner (1904-1990) = pokládán za největšího behavioristu -> experimentálně
pracoval zejm. s holuby ve speciálním boxu s podněty pro potravní reakce – formuloval dílčí
teorie instrumentálního podmiňování
-výzkumnou činnost behaviorismu v oblasti učení podnítila práce E. L. Thorndikea a teorie
podmíněných reflexů I. P. Pavlova
-uplatňuje se vliv neopozitivismu a fyzikálního operacionalismu -> pojmy nejsou výpovědi
o předmětech, ale o metodických procesech, jimiž jsou zkoumány => redukcionismus
a dehumanizace vědy o chování
Kritika behaviorismu
-behaviorismu lze vytýkat, že:
1. znamenal redukcionistický přístup -> omezil studium lidské psychiky jen na chování
2. odlidštil psychologii koncentrací na chování zvířat
3. znamenal krajní empirismus (lidské chování je produktem osobní zkušenosti)
4. lpěním na S-R aradigmatu byl v podstatě mechanistickým pojetím chování
Využití teorií behaviorismu
-některé aspekty behaviorismu jsou využívány v tzv. kognitivně-behaviorální terapii, zejm.
při léčbě fobií (přeučení)
