Gabriel

Člověče, co to se mnou děláš? Sestoupila jsem jako duše v těle na Zemi s úkolem. S vizí Božího plánu. Už od narození mi místo příležitostí do cesty postavuješ zákazy a omezení, pak ta omezení přijmeš za své, vedeš život mezi hranicemi strachu a traumat mysli. Tvoříš si obranou bariéru, které se pak říká ego, za kterou se schovává a utíká právě vnitřní dítě. Za tuto bariéru pak hážeš veškeré nezpracované situace – traumata, bolesti, zlosti, a své vnitřní dítě ještě více zanecháváš napospas.

Toto vnitřní dítě se snaží jiní chránit s pečlivostí takovou, že to dítě zůstává skryto ještě více. Od přejímání odpovědnosti, přes to, že dělají věci za vás a říkají, co máte či nemáte dělat, jak se máte cítit a co prožívat…že své spojení s vnitřním dítětem ztrácíte ještě více. Sbíráš vzorce chování, které dávno nefungují, dávno zkušenost rodiny velí, abyste jednali jinak, ale přesto děláte stále stejné či podobné chyby.

Osvobodit své vnitřní dítě znamená podpořit pocity, jelikož vnitřní dítě není v mysli. Pocity, jako je otevřenost, upřímnost, prostota, čistota, štěstí, radost, naděje… Nejde o to vše vyléčit a foukat na bolístky – jejich léčení pochopením není správné, jelikož je jen přehazuješ z místa na místo a srovnáváš je. Vnitřní dítě má pak na starosti mnoho úkolů a „šuplíčků“ s traumaty. Ale jde o to najít vztah k životu skrze vnitřní část naší duše, čisté a božské! A proto dostáváme tolik příležitostí být zase dítětem. S každým dalším novým životem se vracíme do stavu lásky a důvěry.