Gabriel

Náboženství a jeho rizika v dnešním světě

Ve své práci bych se chtěl zabývat nejen náboženstvím jako takovým, ale spíše, kdo hledá náruč různých spolků...jaký typ lidí a kam to směřuje.

Máme různé druhy náboženských směrů, přesto je mnohé spojuje. Existuje většinou osoba, která je vede. Co je na ní tak zvláštního? Něco předává, září na ostatní svým charismatem... A to je zřejmě ten „kámen úrazu“. Z lidí, kteří se dostanou do těchto spolků, v horším případě do náruče sekt, se pomalu stávají ovečky. Ovečky ztracené v současném světě plném lží a nemravností, které bečí jedna jako druhá. Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a tak panuje jeden názor, jeden zdroj informací a tento chycený člověk pomalu degeneruje. Jakmile se pak objeví náznak nějaké vlastní myšlenky, ihned se na tohoto člověka vrhne celá skupina, jelikož se cítí ohrožení z neznámého. Z neznáma chápání sebe sama a hlavně z toho, že pod slupkou rádoby čisté a svaté vlny oveček je i temná stránka, v horším případě tam není vůbec nic.

Myslím, že tyto lidi spojuje jediné. Strach. Strach ze sebe, z práce na sobě. Je totiž jednodušší říct, patřím k vyvoleným, než přiznat, že potřebuji pracovat sám na sobě. A teď se ptám, kde je vina? Na sektě? Na jednotlivci chyceném ve své pavučině lží před sebou samým...

Ovečky v rouše...

Co tedy dělat, aby se člověk nestal ovcí? V případě mnoha lidí spíše vlkem v rouše beránčím? Hlavně být sám sebou. Ale to se lehko řekne. Nejde říci, jsem takový a takový. Spíše je přijatelnější říci, jaký nejsem. Nechci tu dávat rady těm, kteří chtějí odejít z různých sekt, nebo těm, kteří se do nich teprve hlásí, na tom jsem moc malý pán. Mohu pouze říci svou zkušenost a své vlastní nazírání.

I já jsem měl období, jako každý člověk, hledání nějakého spolku, skupiny kam patřím... Jako každý člověk, všichni jsme společenské bytosti, které se chtějí sdružovat. Jenže jsem se nemohl identifikovat s žádným náboženstvím, jelikož mám pocit, že mi v každém náboženství něco chybí. U Buddhismu mi chybí „Otec v nebesích“, u Křesťanů zase karmické skutky, Islám mi přijde moc ortodoxní... Takže kam patřit? Je to vůbec důležité? Musíme všichni mít nějaké brány, nějaký hrad kam se uchylujeme? Proč hledáme bezpečí? Je to vůbec bezpečí, nebo jen hra na schovávanou před sebou samotným?

Roucho oveček

Myslím si, že spoustu lidí je v určité náboženské skupině jen proto, že se cítí být hříšní, chtějí být lepší, ale nejsou dostatečně silní na to, své nitro dostatečně ovládli a pracovali se sebou. Proto je jednodušší nalézt člověka, nejlépe nějak vyvoleného, který mu pomůže... Pomůže se sebou, poskytne rady a možná útěchu...

Roucho (?)

Ale nejsou všechna náboženství taková. Je tu zase druhý extrém, který nechává jít člověka jít svou vlastní cestou. V tomto případě jde spíše o směr, či o školu. A jaká je svízel v tomto směru? Že člověk sklouzne k fázi, kdy je stálý student. Ano, cílem je stát se cestou, ale problém nastane, kdy člověk se zasekne na stupni „už ne žák, ještě ne učitel“. Co taková to fáze přináší? Myslím, že jde o problémy se sebevědomím sebe sama, jelikož mnoho studia ukáže, že je ještě stále hodně toho, co se musí naučit a tudíž nemůže předávat své informace. Ale člověk není houba, která jen nasává, musí také pouštět do světa. Nejen informace, které si přečetl a pilně nastudoval, nýbrž vědění. Věděním, které může pomoci ostatním k práci na sobě samotným.

Teď by se možná hodil výčet druhů náboženstvím, které se hodí do první, či do druhé skupiny...myslím, že by se jich našla spousta a také by se spousta našla, která by sem nepatřila...

Takže, než člověk do nějakého takového spolku vstoupí, měl by si zjistit více než jen to, že Ti lidé, co zaklepali na dveře a tváří se velmi přívětivě, držící v rukou časopisy o věži strážné...

Člověk má právo na informace. Takže by si měl co nejdříve zjistit, jestli daná skupina není patologická, možná i její historii. Pokud bych osobně zjistil, že v dané skupině dochází k hromadným sebevraždám, nebo i k důsledkům sebevražd, když nepřijmou krev, tak moje důvěry by byla na bodu mrazu. Pak by si měl vyzjistit jaká je hierarchie v dotyčné skupině. Jestli jsou tam pouze dělníci a vůdce jezdící v nejnovějším typu automobilu, ta důvěra v jeho vyvolenost by také nebyla z mé strany vysoká. Co je však nejhorší? Když si zmíněný spolek dělá nárok na vaši osobnost. Když si ji postupně skládá a rozkládá tak, jak se mu to hodí.

Zase ty ovečky...

Takže jsme zpět u oveček. Myslím si, že nejhorší je nahnat stádo do stáda sekty, církve či směru..., vykládat o tom, jak svět je zkažený a hledat to, čeho se ti lidé bojí a vytvářet strachy nové: „pokud nebudete u nás, svět vás zničí, my jsme spása...“ Takovýto přístup je to nejhorší pro rozvíjení osobnosti, jelikož vůbec nedovolí říct svůj názor, myslet a už vůbec ne jednat na základě svého vědomí a svědomí, ale dle potřeb sekty.

Ovečka vyjící na měsíc?

Avšak je možné nalézt v těch bublinách lží také zrnko pravdy. Zrnko, které nám může pomoci.

Stane se, že ovečka nalezne svůj hlas a, i když ostatním pak přijde jako vlk, který se dostal na scestí. A to vlastně velmi pomůže při rozvoji vlastní svobody, odpovědnosti za sebe sama a své jednání. Takové to duchovno bez vězení, ale s hradbami bezpečí svého cítění. Dostat se z takové církve vyžaduje velikou sílu. Takovou, kterou ani celá skupina nemůže přemoci. ukázat jim, že jsme se dostali z těch spárů a už na nás nemají. Ukázat, že naše síla nepramení ze strachu, ale z víry sebe sama.

Ať už jsme teda v církvi pro jakýkoli důvod, důležité je, aby nás to nějakým způsobem naplňovalo, aby nám to dávalo sílu, energii a pomáhalo se vyrovnávat se sebou samým.

Nechtěl jsem zde pouze kriticky poukazovat na nedostatky těchto směrů, nechtěl jsem ukazovat slabiny... Chtěl jsem nastínit svůj názor a ukázat, že nejdůležitější v těchto skupinách jsme my sami. Nebýt ovečkou, ani vlkem, ale sám sebou, ať už jsme třeba „volný letící orel“...