Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tobě...

 

28. srpen 2009

 

 

 

 

28. srpen 2009

 

Sedím na skále

 

 

Dnes jsem vylezl na vysokou skálu

je zde krásný rozhled…

Tančí tu vítr jako na bálu

tak jsem si jen tak sed.

 

Nastavuji svojí dlaň

srdce mé Bůh chraň!

Je zde, pro Tebe

sedím na skále, hledím na nebe.

 

Čekám na Tvou odpověď

kolem prochází strach-medvěd.

Strach, že mě tu nikdy nenajdeš

nebo, že úplně odejdeš.

 

Nechci ty myšlenky,

ale užívat bezpečí téhle chvilenky.

Tak pomalu se nořím do ticha

slyším, jak mé srdce dýchá.

 

Nořím se do sebe

žádný mráz mě nezebe.

Déšť jen smývá mé slzy

slunce vyjde ve mně…brzy.

 

Slunce, co dodá mi odvahu

slunce, co zlepší mi povahu.

Slunce lásky, citu a něhy

slunce, které přenese mě přes břehy.

 

Přes řeku rozbouřenou

strachy za stěnou.

Obavy i bolest

starostí celý les…

 

Jen tak tu budu sedět, meditovat

nechci svých činů litovat.

Nechám myšlenkám svůj prostor

nechám jim svůj čas…

 

Jen tu budu sedět, se srdcem na dlani

uvidíš ho jen Ty, nikdo jiný nemá zdání.

Druhou ruku budu mít zde pro Tebe.

Skočíme dolů? Nebo poletíme do nebe?

 

Hledám svou trpělivost

hledám vnitřní klid.

Nechci mít zlost

chci s Tebou žít.

 

Láska je má síla k životu

láska chrání srdce notu.

Zpívá jenom díky lásce

není to hudba na pásce.

 

Line se celým vesmírem

je radostí i mírem.

Na nebi širém…

 

Tobě jsem se oddal,

pak jsem ale necítil bezpečí…

Myšlenkám se poddal

a mé oči se rozbrečí…

 

Slzy odplavily tolik starostí

mé nitro se rázem všude rozhostí.

Zmizely stěny i igelit

je mi najednou líp.

 

V sobě samém pozoruji oblohu

prostě je to tak, za to nemohu.

Sleduji, až objeví se Tvá hvězda

nechci sen, co se nezdá.

 

Budu tu - stále na té skále

možná tančit s větrem na bále.

A čekat, až objevím Tvé paprsky

jemně se dotkneme prsty.

 

V nitru mám hloubky a šíři vesmíru

jsem důvěrou a mám i víru.

Jsem Láska bez podmínek

nechci žít jen ze vzpomínek.

 

Jsem tady, nechám svou duši znít

až mě uslyšíš, přijď souznít.

Nabízím duší splynutí

létání bez hnutí.

 

 

 

 

29. srpen 2009

 

Ozvěna

 

 

Včera zaslechl jsem tvůj hlas,

myslel jsem, že uvidím hvězdy jas!

Ale nevolal mé jméno

proč přede mnou jsi ty, Ozvěno?

 

Žádné nebe nevidím, ani mráček

v sobě plno emocí, chyb a sraček.

Proč jsem odešel od krásné květiny?

Rozbité zrcadlo, všude střepiny…

 

Nikdy bych to neudělal, kdybych nebyl sám

připadal jsem si na všechno tak…

V mém srdci jsi měl vždy chrám

a pak jsem zamkl bránu…cvak…

 

Viděl jsem v Tobě kouzla a magii

miloval jsem Tvou jemnou energii.

Ale proč ses nikdy neprojevil

proč jsi neukázal možnost a sám se nevyjevil?

 

Proč jinde to tak snadno jde

možná už na tom nesejde.

Bolí to, já čekal a můj život se kolem Tebe točil

pak jsem si řekl, není takový, Tvé oči jsem smočil.

 

Odešel, abych poznal Tvou krásu

brečel jsem, když jsem slyšel úzkost ve Tvém hlasu.

Byl jsem v tu chvíli sám, i bez sebe

čekal jsem, až rozjasní se nebe.

 

Tvé city byly tak silné

mé myšlenky tak milné.

Teď vidím Tvou nádheru a zář

rád bych pohladil Tvojí tvář!

 

Obejmul Tě a pevně tiskl

ten krok bych prostě riskl.

Teď jsi tak daleko

mé srdce málem vyteklo.

 

Nechám jej však plnit, kouzlem mocným

Láskou…nebudu již nikdy nemocným.

Zvaná je ta nemoc

arogance a moc.

Pomalu nechám do srdce vtékat

lásku bez podmínek

nebudu se už nikdy lekat

krásných vzpomínek.

 

Kdybys tu teď byl

rád bych Tě pohladil.

Nechal naše duše splynout

život nikdy nezahynout.

 

Rád bych Tě stiskl v náručí

ze srdce sundal obruči,

která mě tak tíží

a naše srdce kříží.

 

Zavírám oči, nevidím stěnu

vidím moře, na břehu pěnu

a v ní mnoho bublinek

radostných i smutných vzpomínek.

 

Pomalu praskají a mizí

kéž bych mohl políbit Tvé srdce ryzí

a zavolat: můj princi

otoč v rukách minci!

 

Ať zase vidíš Ty mě

ať nesedím tu v té zimě.

Ať netřese se mnou chlad

nebo je to strach…snad?

 

Jsou slova, co bolí

já tu čekám na cokoli.

sedím stále

na té skále.

 

V jedné ruce

mám své srdce

a druhou

pro Tvou

nastavenou…

 

30. srpen 2009

 

Poslouchej můj hlas

 

 

 

Dnes došel jsem ke zvláštnímu poznání

snad je to v srdci zrání.

Uvědomil jsem si jednu věc

co na duši dává klec.

 

Nechci hledat jen povrchní

to se raději myšlenko rozprchni!

Nehledám krásný obal

abych ego-potravu zobal.

 

Hledám duši, ani ne vlastnosti,

ale klid, který se rozhostí.

Nehledám již míru a intenzitu

hledám hloubky srdce a citu.

 

Starostlivost? Jistoty? Ideály?

Ptám se, hlouběji to jde zdali?

Ano, až na jádro duše, tu malou část

kde je celý vesmír, a všechen čas.

 

Vím, že jsi to Ty, to co mi schází

jen jsem musel rozbít tuhle hrázi.

To mi stálo za to poznání

a znovu, do mého srdce Tebe pozvání.

 

Jsi teď tak dospělejší

není dnešní den, ale zítřejší.

Předběhli jsme čas o jeden den

zmizla iluze, zmizel sen.

 

To co cítím, ty víš jediný

k tomu stačí pohled nevinný.

S Tebou já dýchám, s Tebou žiju

nalezl jsem srdce, hlavní žílu.

 

Ty mi ale teď říkáš, že objevil se další rytíř

ale taky máš strach, že do marného boje se řítíš.

Bojíš se jizvy a dalších šrámů

strop není pevný bez trámů.

 

Rytíř je ve zbroji, samý lesk

ale uvnitř je velký stesk.

Ty zvedáš bránu ve svém hradu

možná s tím pouštíš i zradu.

 

Dobře tedy, budu stále

sedět na té skále.

Jen tiše poslouchat až zavoláš mé jméno

a snad i z mé strany bude vyslyšeno.

 

Nevím sám, jestli tam vydržím

jestli se na tom vrcholu udržím.

Ale pro mě je to najednou situace jiná

ukáže se má disciplína.

 

Jestli budu trpělivý,

jestli všechno unesu.

Jestli budu ještě živý

do svatebního plesu.

 

Bojím se a zároveň Ti přeji

ať svatební zvony na hradě pějí.

A když budeš říkat ANO

ať jsi šťastný, každé ráno!

 

Celý den i v noci

ať nevoláš ku pomoci.

Ať nalezneš bezpečné objetí

ve svém srdci dojetí.

 

Vím, že moc Tě miluji

v srdci obraz maluji.

Jen na některá prázdná místa

musí být barva jistá.

 

Nyní ale nechám znít

duši svou a rozprostřít

v celém širém vesmíru

zaplním každou díru.

 

Nechám zpívat mé srdce

nechám napřažené ruce.

Budu se učit každý den

abych nespřádal pouhý sen.

 

Budu také naslouchat volání,

které přejde všechna rozhraní.

Abych slyšel i jemné tóny

z Tvého srdce zvony.

 

Mé srdce zní nyní odvahou,

která projde i mou povahou.

Volá a nachází sílu hromu

vrať se Lásko domů.

 

Tam kde je chrám plný něhy

kde nejsou lásky břehy.

Tam, kde je opravdovost

kde láska má svůj post.

 

Do mého srdce jsi byl pozván,

našel jsi bezpečí a chrám.

Pak se ale rozpadal

když květ v něm uvadal.

 

Nyní tu stojí nový, bez cihel a kamene

léčí každé srdce zraněné.

Září barvou duhy

splácí všechny dluhy.

 

Ten chrám je čím dál větší

stavitel je věčný…

 

 

 

31. srpen 2009

 

Písně

 

 

Poslouchám píseň, jak rozléhá se po okolí

do mých emocí ji vstoupit dovolím…

 

Ale mám ji i odpovědět

a své místo na skále odhalit?

Nebo jen tiše sedět

a sám sebe utajit?

 

Ta píseň je mi blízká

po těch slovech se mi stýská.

Ale zní trochu uměle

nebo jsou to jen myšlenky domnělé?

 

Dívám se tam dolů, ke Tvému hradu

hlavu mám těžkou, podpírám si bradu.

Slyším Tebe: zpíváš rytíři píseň tesknou

jeho oči se u toho lesknou.

 

Ty však zpíváš pro mě neznámé sloky

taková slova, takové skoky.

Jsou mi blízké, přesto cizí

mám dojem, že každým slovem mizíš.

 

Zpíváš a hraješ na nástroj,

který Ti možná není vlastní.

Pro mě je to těžký boj

ve věži prosím zhasni.

 

V té věži, kde vidím vaše stíny

jen svíčka tam svítí

kde je zdroj té mojí viny

kam se lítost řítí?

 

Tys otevřel svou bránu

pustil jsi tam bílou i černou vránu.

Koně a rytíře

asi v plné míře.

 

Vím, kdybys vyšel ven a rozevřel ruce

běžel bych k Tobě a dal Ti své srdce.

 

Ale když uslyším bolavé volání

nevím, zdali zvládnu sejít dolů

pomoci Ti od rány

a vyjít zpět nahoru.

 

Byl bych vysílen,

možná bych padl cestou

v mém srdci je sten

s jizvou jistou.

 

Zemřel bych lítostí,

popraskaly by mi kosti.

Ležel bych tam sám

nikým nepoznán.

 

Vím, že Ty jediný máš klíč k mé pokladnici

Tobě otevřu v srdci lásky světnici.

Jsem jako pramen léčivé vody

kde smíš si nabrat do nádoby.

 

Nemohu jinak, nejde mi to ani

Ty přijdeš a já jsem šťastný v rozdávání.

Když mohu ukojit Tvou žízeň

vyléčit Tě, mít Tvou přízeň.

 

Proč mi to ale tak dlouho trvalo

proč, si to uvědomím, až když toto nastalo.

Kdybys jen vytušil mé pocity

pozval mě do Love City.

 

Toužím po splynutí,

moc mi to chybí

nechat všemu své linutí

odčinit chyby…

 

Moc Tě miluji!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

1. září 2009

 

Mlha

 

 

Včera, když jsem usínal

na Tebe jsem vzpomínal…

Jako kdybych Tě znovu držel v objetí,

když tu najednou zpráva doletí:

 

Píšeš, že znáš pravdu i souvislosti

že znáš své místo v budoucnosti.

Mé srdce buší

nic netuší.

 

Možná se ztrácí

co se zas vrací?

 

Na hrad, rytíře i krále

přišla mlha náhle.

Celé údolí přikryla

a Tebe a všechno ukryla.

 

Já teď nic nevidím…

Vítr fouká…neslyším…

 

Jen tam tak sedím.

Do bezpečí nitra hledím.

Tam vidím své změny

a proměny.

 

Chci na sobě pracovat

změnit sebe sama.

Možná se vychovat,

abych nebyl jenom sláma.

 

Chci býti zrnem, které dál poroste

už vím, jsem tu po sté.

 

Ale něco potřebuji

možná tím i slibuji…

 

Když se podívám na své sluneční paprsky

to jsou lidé, nejsou to jen hrstky.

Ale ten sluneční kotouč jsi Ty

nechci Ti dát jenom sliby.

 

Nechám vesmír, aby měl svůj rytmus

nechci nic nikam tlačit,

to by byl hřích a hnus

jako se sebou válčit.

 

Chci být bojovník, a mít čest

chci osud nechat sebe se vést.

Vždy budeš mít ve mně dost místa

tím si může být Tvá duše jista.

 

Nenabízím však nic, nejsem na tržišti

vejdi a vezmi si co chceš, zlato co se bliští

nebo hloubky pramene léčivého

použij uvážení svého.

 

Chtěl bych, abychom spolu rostli

vedli se přitom za ruce

k cíli spolu došli

měli otevřená srdce.

 

Kdybych mohl Ti to všechno teď říci

k jakým změnám ve mně dochází

a zapálit tu zamilovanou svíci,

která lásku provází…

 

Ale budu trpělivý, na té skále

mlha tu přece nebude stále.

Potichu budu zpívat píseň duše

nechám sebe vykvést, jako růže.

 

Možná uslyším i jiná volání

z jiných skal

uvidím záři polární

a jak i oheň plál…

 

Možná zazpíváme duet

možná jen každý píseň svou,

aby duše siluet

pochopila tu druhou.

 

Ty jsi však ten, s kým chci tvořit skupinu

zpívat a tančit, nechat rozplynout světlo ve stínu.

Držím své srdce, poklad na dlani

nikdo jej nevidí, nemá zdání…

 

Všichni vidí jen prázdnou dlaň

myslí si, tam je asi prach či zbraň.

Ale jen když se Ty zadíváš srdcem

uvidíš, co mám v ruce.

 

Tolik bych chtěl říct, ale musím to udělat

nechat plynout čas, všechnu lásku v sobě uchovat.

Nechat ji v sobě klíčit

Ty pak přijď se třemi klíči.

 

S Duší, Srdcem a Láskou

neměj oči zalepené páskou.

Vím, že s Tebou jsem celý

nejsem už ten, co velí.

 

Chci, abychom tvořili spolu tento život

nechci mít v srdci tklivo.

Jsem tady pro Tebe, kdybys jen věděl jak!

…rozepínám na sobě ten vak.

 

Nechci žádné masky

ani sny a obrázky.

Život je o tvoření

a v srdci lásce hoření.

 

Byla tu velká voda, mnoho emocí

nyní se musím vyrovnat z bezmocí.

Odevzdávám Andělům k vyléčení

a chyby k přečtení.

 

Ta mlha mi teď dává čas

sám sebe spravit, nechat zas

zářit svou víru

a opravit díru.

 

Proto tak mlčím, jako němá ryba

vím, že táhnout to sám, byla chyba.

Každý máme své nohy

a k chůzi vlohy.

 

Teď jen čekám, až ty zazpíváš svou sloku

když budu znát slova, bude mi do skoku.

Jestli bude píseň cizí

tak ze skály zmizím…

 

 

 

2. září 2009

 

Tiše

 

 

Jen si tak sedět, vnitřně si plát

jako ohýnek, v srdci se smát.

Dnes pohladils mě paprskem svým

pro mě to bylo dotekem velmi cenným.

 

Jen jedno slůvko, přesto tolik krásy

já slyším v Tobě Boží hlasy.

Jsi tak krásná duše, důvěra

jsi láska, která ze srdce Ti vyvěrá.

 

Vždy jsem věděl, co v Tobě se ukrývá

má duše je šťastná, když se to odkrývá.

Vidím v Tobě více, nežli jen lesk

jsi energií čistější než blesk.

 

Ty jsi záře na nebi, něha

jsi láska, se kterou Tvá duše za ruku běhá.

Ty jsi jemné pohlazení

moc potřebuji Tvé rozuzlení.

 

Stále vidím mlhu, vím

má duše chce něco říci, však nepovím.

Nejsme si teď tváří v tvář

nechci psát, nemám kalamář.

 

Nechci žít ve světě snů, virtualita

chci ŽÍT, tam, kde je vitalita.

Tam, kde je elán, síla tvoření

kde mé srdce pozná lásky hoření.

 

Už dlouho přemýšlím

změním plno věcí

to co zamýšlím

otevře dveře v mojí kleci.

 

Objevuji život, objevuji svoje květy

nechávám vítr odnést virtuální světy.

Chci každý okamžik si vychutnat do sytosti

chci dát prostor rozvoji mé bytosti.

 

Vím, že tam je ta opravdovost, žádná lež

nejsem stavitel, který staví ze snů věž.

Toužím život prožít

v sobě znovu ožít.

 

Takové poznání, skrze ten bol

všechny činy a slova vůkol

snad to byl poslední úkol

a i poslední rozkol.

 

Nyní v sobě zase

oddávám se kráse

kráse nitra bezpečí

co mi radost dosvědčí.

 

Tam jsem já, tam jsem já jsem

teď kde jsi Ty, ptám se.

V srdci, jako stále

v hradě i na té skále.

 

Mé srdce je chrám

byls tam pozván

a nikdy nevyhoštěn

jen se změnil, není ze stěn.

 

Ten chrám je teď čistá energie

tam je to, kde se žije.

To mi dává sílu

a v lásku víru.

 

Děkuji, že i přes to, že spolu nejsme

jsi mým učitelem,

klidně na co chceš ptej se

chci být pro Tebe léčitelem.

 

Chci naše dary použít tím nejlepším způsobem

nechci Tě už nikdy zranit zlým slovem.

Kéž by k tomu byla příležitost

…ale ještě zraji, to ukáže až budoucnost…

 

 

 

3. září 2009

 

Zmizela maska

 

 

Dnes zmizel

gabri.el!

 

Jedna identita

která byla na duši, ukrytá

v dešti kapek

na očích klapek.

 

Byla to jen jedna má persona,

ale nezakryješ mravencem slona.

Duše má prožívá vítězství,

jako, když se jara květ skví.

 

Je mi volně, je mi krásně

aby mohlo přijít světlo, někdo zhasne.

A pak zapálí se oheň v krbu

pálíš v něm starou moudrou vrbu.

 

A pak z jejího popela

vyzáříš se doběla.

Najdeš zrnko perly na dně mušle

vidíš trhliny v energii ušlé.

 

Pak jen stačí starou masku i líčení

odložit bez zbytečného ničení.

Bez marných bojů a válek

jen sedět trpělivě na skále…

 

Jenže slyším tóny

možná zase další zlomy?

Slyším zpívat duše cizí

co ukrývají zlato ryzí.

 

Ale nechci nikam nic tlačit

co přichází musí mi stačit.

Je to jako semínko květiny,

která čeká své vteřiny.

 

Až přijde vláha

až bude nahá.

Až přijdou paprsky

pohlazení prsty.

 

Semínko má své biorytmy

nechej ho růst, kořeny se chytni.

Čím hlubší bude zakotvení

bude jistota, která zpevní.

 

Dnes vím, že má duše nemůže

říci, že z květiny bude růže.

Ona sama se pak pojmenuje

a se jménem se usměje.

 

Nechám semínka v zemi

nechám je v úrodné zemi.

Budou růst, díky vláze

a paprskům snáze.

 

Tak jako zahradník

nepostavím ani ohradník.

Ta zahrada nemá jistý plot

stejně jako básně počet slok.

 

 

 

 

 

 

 

 

4. září 2009

 

Slza

 

 

Jsi mi duše blízká

a po Tobě se mi stýská.

Přesto však dělám další krok

až sejde se měsíc a rok.

 

Vše bude jiné

čas si prostě plyne.

Já chci s vesmírem tancovat

a co je v srdci uchovat.

 

Nechci jen tak stát,

v dešti bez slunce lásky

nechci se bát

a vsadit kroky v sázky.

 

Chtěl bych jít, třeba se ještě potkáme

jednou, v chrámu…se setkáme…

 

Mé kroky mě však vedou

životem nejen ve dvou.

Mnoho hvězd

mě chce svést.

 

Vidím, kde mohu svou duši projevit

a v jejich duších zázraky objevit.

Vím, že teď každý hledá, co nám chybělo

tak se stalo, tak se událo…

 

Nic nezazlívám, nehodnotím

hledáme to, co nás nasytí.

Vím, kolik něhy se v Tobě skrývá

má duše se na Tvou dívá.

 

V očích mám stále mnoho světla

přeji Ti, aby Tvá duše v zázrak vykvetla.

Moc potřebuješ pro rozvoj sebe sám,

abys poznal lásky chrám.

 

Snad nehledáme jen identitu,

kterou v sobě máme skrytu.

Že snad hledáme, co nemůžeme si dát,

abychom pak mohli do svého chrámu se zvát.

 

Rád bych Ti ale ještě řek,

že v mém srdci se spojil pramen dvou řek.

V mém životě se zázrak stal

do osudu mi vstoupil král.

 

Byl okamžik, kdy jsem se zastavil

on ve mně cosi objevil…

Najednou jsem cítil příval síly

on je pevnost stromu, i něha víly.

 

Sám jsem překvapen, jak rychle mi rozumí

to je něco, co jiná duše neumí.

Vidí mě očima lásky

snad ty mé nemají na sobě pásky.

 

Nechci nic uspěchat

nechci nic vynechat.

Prostě se tak stalo

stačilo málo.

 

Slyším jeho hlas

odpovídám mu zas.

Zpíváme tóny beze slov

kolem létá hejno moudrých sov.

 

Nechci hledět do budoucnosti

toho bylo dosti.

Každý krok chci mít promyšlen

a v zázrak, aby byl povýšen.

 

Tos mě naučil Ty, Tvá rozvaha

Ty, a trpělivá povaha.

Jsem Ti moc vděčný za ten dar

že se neženu hned ze skal.

 

Sedím, vyčkávám

tóny hladit se nechávám.

Cinkání zvonků

i zvonů venku.

 

Tóny, když Tě někdo chápe

a není to nic, co se sápe.

Nechává mi volné pole

nevím, je na skále, nebo dole?

 

Slyším jeho broukání

mám oči zavřené

bojí se koukání

mé oči přivřené…

 

Děkuji Ti, lásko možná nenaplněná

v mnohém jsou naše přání nesplněná.

Nevím, kam osud dále povede

snad vlk z cesty nás nesvede.

 

Jen potřebuji říci do větru

že přišel anděl ve svetru.

Z vlny ze svých křídel

a v srdci má mnoho lásky vřídel.

 

Jeho odhodlání k růstu

neviděl jsem u nikoho,

je to cesta k mostu

do Zeměnikoho…

 

Pomalu kráčím k tomu mostu

snad i k vítěznému postu.

Vidím krb, u ohně v objetí

je to pro mé srdce chvíle dojetí.

 

Ano, mám strach, že až přejdu most

spadne a zbude jen budoucnost,

že zmizí část, nebo i celá minulost.

Řeknu pak zase dost!?

 

Víš, ono na té skále je docela prima

tančím, když je mi zima.

To mé srdce zahřeje

když jej někdo obejme…

 

 

 

6. září 2009

 

Duety

 

 

Dnes jsem zaslechl Tvůj hlas, slyšel jsem ho velmi jasně

jsem tu zas, abys složil část životní básně:

 

Seděl jsem na skále, mlha byla v údolí

říkal jsem si, co oči nevidí, to srdce nebolí.

Neviděl jsem Tě, králi, ani toho lesklého rytíře

byl jsem volný, bez tíže.

 

Zpíval si duet s andělem z jiné hory,

který jako já, žil život bez opory…

Najednou zjišťuji, že si rozumíme

děláme to, co nejlíp umíme.

 

Jsme sami sebou a objevujeme v sobě zázraky

nestřílíme kamením na skla, nemáme praky.

Jen se díváme a objevujeme jeden v druhém

že jdeme životem podobně, jsme si druhem.

 

Nechci jej zahodit a běžet k Tobě

zemřel bych a ležel pak v hrobě.

Nemůžu běhat ze skály každý den

čekám na to, až vykvete len.

 

Nevím, co se stane, kdybys jednou mě chtěl za dlaň chytit

možná bych se bál, že jeden z nás se pak bude muset zřítit.

Jak jen Ti zavolat dolů do hradu

že zpívám s andělem novou skladbu.

 

Možná je to duet, a až skončí ta píseň

zmizí strach i tato tíseň.

Avšak kdykoli jen hlas Tvůj slyším

mluvíš o rytíři, já zase visím…

 

Bojím se, že dál to neunesu

je mi zima, že se tak třesu?

Nikoli. Další rytíř v pořadí

mé emoce si s tím (ne)poradí.

 

Bojím se, že opět je tu další boj

už však nechci válku, nechci zbroj.

Nebudu už bojovat zbraněmi

přináší jen zranění.

 

Další rytíř na bílém koni

podkovy mu zvoní

Tobě přijde, že krásně voní…

 

Už bych nezvládl pozvednout meč

chytla by mě do srdce křeč.

Duše by se otřásla

možná by zhasla.

 

Nechávám rytíře, tam dole v údolí

tam mě nezraní, tam mě nebolí.

Nechci jít zase tam, kde bych tě léčil

přijď za mnou, budeš-li chtít péči.

 

Jsem tady pro Tebe,

jsem tu stále

ale na té skále

snesl se anděl z nebe.

 

Nevím, jak moc mám jen pomoci

on zbavuje mě zas bezmoci.

Ale vešel mi do života a pouštím jej do srdce

stále však držím pro Tebe natažené ruce.

 

Ale nikdy už nepůjdu do údolí

je tam něco, co velmi bolí.

Můžeme jít po hřebeni

sledovat tajná znamení.

 

Jako dvě duše blízké

nikdy nejít tam, co je nízké.

Má cesta mění směr a cíl

jestli chceš, najdeš v sobě dávku sil?

 

Pustit mě objevit to, co má duše má

objevit to, co už dávno zná?

Prosím, pusť mě, nech mě jít

já chci v tanci a hudbě lásky žít.

 

 

 

10. září 2009

 

Sbohem

 

 

Poslední sbohem volám ze skal

naposledy jsem v divadle zatleskal.

Nechávám za sebou mnoho rolí

některé ještě trochu bolí.

 

Rozloučit se mi možná nechtělo

mé nitro to tušilo, možná vědělo.

Emoce ještě držely se starých kolejí

nemohl jsem plavat v tom hutném oleji.

 

Vážně, když člověk nečeká

najde břehy a v nich řeka.

Vidí vor

a život je bez závor!

 

Chci jít dál, plout s proudem

nechci si procházet posledním soudem.

Volám sbohem, dávná ozvěno

co bylo na stole je dávno snědeno.

 

Ty jedeš pryč, do jiných koutů

nechci na Tvé řece dál plout tu.

Seskočil jsem na břeh v půli plavby

viděl jsem pyramidy i jiné stavby.

 

Přešel jsem poušť i oceán

nyní do nebe jsem zván.

Přijímám to, jdu po schodech

nechci mít nůši na zádech.

 

Nacházím hloubky nepoznané

možná jsou zakázané.

Přesto tam jdu, na plno

jsi částí moře, krásná vlno!

 

Nechávám za sebou minulé

nejsem už dávno ve škole.

Chci osud tvořit

ne se do bahna bořit.

 

Chtěl bych ti tolik toho říci

zapálit poslední svíci.

Nechat ji dohořet do konce

a počkat na ranní slunce.

 

Najít si svůj paprsek zářivý

být zase dítětem tvořivým.

Nechat svou energii ze zdroje plynout

nikdy ji nenechat zahynout.

 

Nechci se bát žádných mříží,

které mi osud často kříží.

Už nejsem ten na kříži

ale ten, co do nebe míří!

 

Miloval jsem Tě, tak, jako nikdy nikdo nebude

ale nejde změnit to, co je dáno osudem.

Proto opět sbohem volám

točí se naše osudová kola…